WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

žádný špeky

To mě tenkrát poslal tatínek ve Vršovicích tuhle za roh k řezníkovi pro špek. Z toho, co jsem přinesl, nebyl nijak nadšen, neboť pravil, že pro tlustý od šunky mě neposlal a šel to řezníkovi vytmavit a přinést ten špek, co chtěl.
Od té doby mám vždycky potíže nakoupit něco z obdrženého seznamu.
Takže včera jsem nakupoval s nápovědou. Tedy ze seznamu, ale s nápovědou. Když jsem stál u regálu a požádal paní z krámu, aby mi napověděla, kde najdu tenhle pytlík, ukázala přímo přede mě. Koukal jsem na něj. Jenže na seznamu v telefonu měl pytlík jiný barevný odstín, takže jsem ho neidentifikoval správně. I nešť, barva nebarva, byl to ten správný pytlík.
V druhém obchodě už to bylo horší. Tam mě paní pytlík neukázala, jen mě poslala přes půl krámu támhle k tomu regálu. Chodil jsem kolem jako mlsná koza a ze dvou požadovaných pytlíků jsem našel jen jeden. Ten druhý prostě neměli.
Pak tvaroh, ale jenom tenhleten v tom kelímku a s ananasem.
No šel jsem to čtyřikrát a kelímek nikde.
Volal jsem tedy mou paní o pomoc. Po telefonu mě navigovala. V tom krámu to zná. Ano, byl tam. Schovanej, nebyl vidět a musel jsem ho vytahovat z utajenýho kartónu. Ale měl jsem ho.
Jako třešničku na dortu jsem si dal Hornbach. Potřeboval jsem takovej ten špunt do odpadu do umyvadla. Je to chromovaný, s gumičkou kolem, dole šroubek s očkem. Trvalo mi asi tak pět minut vysvětlit paní v koupelnách, co vlastně chci.
"Jo ták, vy nechcete zátku do odpadu, vy chcete zátku do umyvdala."
"No, do odpadu umyvadla …"
"Tak tu máme jenom jednu támhle."
Paní šla se mnou až k regálu a zátku mi podala. Byla to ta správná.
Pro tentokrát jsem to tedy zvládnul, ale dost bylo nakupování, příště už žádný špeky.