2018

to by mi šlo

Do metra se chodí obvykle dolů po schodech. Do Metra se chodí průchodem. Jedno je dopravní prostředek, druhé je dům na Národní třídě v Praze. Do metra chodím pořád, a v Metru už jsem dlouho nebyl. Zlatý věk návštěv Metra jsem zažíval někdy před čtyřiceti lety. To jsem začal chodit do tanečních. Tenkrát se to pořád ještě nosilo.
Jak je na tom společenský život stran výuky tance dneska, to nemám nejmenší ponětí. Mně taneční zábavy a plesy připadaly vždycky takový … , no, …, zvyk, že společenská událost mírně slavnostního rázu je přerušována sportovním kláním na parketě, ve mně vyvolává dodnes smíšený pocity. Zjednodušeně řečeno, jakživo jsem nepochopil ten důvod, kterej vede dámy a pány v róbách a fracích k tomu, aby se v těch večerních oblecích dobrovolně strkali a potili a funěli na parketu. Jít do společnosti a bavit se? Samozřejmě. Sportovat? Pochopitelně. Ale běhat čtvrtku ve skafandru? Tomu jsem jakživo nepřišel na chuť. To mi máspolečenskáHaničká má dodnes zazlé. A protože moje pasivní rezistence směřovaná právě k potlačení návštěv podobných podniků neutuchá, byl ke společenským radovánkám přitažen Matěj.
Tedy on není ve věku, kdy by mohl chodit se slečnou do tanečních (navíc, pokud vím, o žádné slečně se zatím nikde nemluví), ale do našich vesnických kurzů chodit s maminkou může. A tak chodí. A chodí rád. Teď už jsou v pokročilých. Zrovna včera večer přišli děsně nadšený. MáveseláHanička hned začala vyprávět, jak je ten Matěj báječnej, že už jí sám vede a walz že umí skvěle.
"To mám po tobě, tatínku," pravil Matěj.
No ten tomu dal!
Tím prohlášením vnesl do našich rodinných řad názor od většinového zásadně se lišící. Většina, totiž mározumnáHanička, se domnívá, že můj pohyb po tanečním parketu nepatří zrovna k uměním, jimiž vynikám. A já ten názor ve vlastním zájmu pochopitelně podporuji. Nový Matějův pohled situaci poněkud mění, ale doufám že nezmění.
To podstatné je, že Matěj je šikovnej a až nastane čas tanečních, bude mít natrénováno předem. Tímhle směrem bych i nadále vedl úvahy ve věci umění tance a společenského života vůbec.
Já se v každém případě rád spokojím s rolí pyšného rodiče - pozorovatele. To by mi, myslím, šlo.