WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

osm miliard názorů

Já si tu málokdy píšu o všeobecně známejch skutečnostech už proto, že jsem si tak nějak hned na začátku psaní řek’, že by to mělo bejt psaní veselý a že nikoho nezajímá šedivej světa běh. Občas ovšem, a poslední dobou čím dál častějc, mám takovej pocit, že se svět zbláznil. Že má každej patent na rozum a rozhazuje ho kolem plnejma hrstma. Potíž je v tom, že jde jenom o pocit a svatý přesvědčení. Většinou jde však o pošetilost, která může v tom horším případě uškodit.
Zrovna včera jsem si přečet v novinách něco na tohle téma. Bylo to o zničujících australských požárech.
Já ale začnu s povodněmi.
Mám za to, že se tak nějak zapomnělo, jaký to bylo, když jsme tu měli v podstatě před pár lety dvě docela velký povodně. Hned se začlo mluvit a potom stavět kdeco proti povodním. To je jistě v pořádku. Ale nebylo by lepší použít historickou zkušenost našich předků a nerušit přirozené záplavové oblasti a nic v nich nestavět? Skoro si tak nějak myslím, že bylo. Ale jsem asi v menšině. Jezdím téměř denně těmi záplavovými oblastmi podél Vltavy. Staví se tam vesele, stavby rostou jako houby po dešti. Ptal jsem se i dvou stavitelů, jak je to s těmi bytovými domy v záplavové oblasti. A že prý v jenom případě je to v pohodě, protože dům stojí na betonových pilířích. V druhém případě prý k domu voda vůbec neprojde, protože je tam val. Jo. Takovejch domů na pilířích a valů jsem viděl tenkrát během povodní docela dost. Některý vydržely, jiný ne. Ale všechny překážely vodě a ta se pak nahrnula jinam, kde by nebyla, pokud by měla volnou cestu v záplavové oblasti.
Požáry jsou na tom hodně podobně. Už jako kluk jsem ve Vpředu četl komiksy o skautech, kteří se jmenovali Pim a Red. Dostali se jednou do situace, kdy se k nim blížil ve stepi rozsáhlý požár. Společně s průvodcem se zachránili tak, že založili menší požár ve směru proti tomu velkému. To, co shořelo před nimi v malém, je zachránilo před tím velkým. A totéž teď čtu v těch novinách. Původní obyvatelé Austrálie to po tisíceletí znali a používali. Zakládání malých řízených požárů jako prevence proti šíření velkých zničujících. Jenomže zelení ekologisti to zatrhli. To je přece neslýchané zakládat záměrně požáry. Těch mrtvejch broučků! Na hospodáře, kteří se chovají jako poctiví ochránci svých farem a řízeně a preventivně vypalují malé části země a mýtí keře a stromy je potřeba ukázat a pokutovat je a soudit je. Tím přece škodí přírodě, takhle to nejde řešit. Řikaj zelenáči. Tak teď už je to vyřešený. Teď jsou spálený všechny stromy i broučci a odpadá tím starost o jejich ochranu.
Ono to vypadá, že si z toho dělám srandu, ale opak je pravdou.
Jen se podívejme kolem sebe. Zelená ideologie je naše současnost. Pryč se spalováním fosilních paliv! Konec atomových elektráren! Jezděte bez spalovacích motorů! Užívejte výhradně obnovitelné zdroje! Fajn, jsem pro. Jen mi prosimvás, vy zelenáči, sdělte, kde ty vobnovitelný zdroje vemete a kde tu eletriku vyrobíte a jak jí dostanete tam, kde bude potřeba? A dyž nebude potřeba, jak jí uskladníte? A co dyž přestane foukat a bude pod mrakem?
A že se vztekám? No vlastně jo, vztekám se. Ani ne tak na těch bezmála osm miliard názorů, co jich po širým světě chodí, ale na těch pár, co si myslej, že na ten fištrón maj patent.