WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

takovej šroubek, malej, nerezovej

Takovej klíček, malej, aluminiovej … hledal kdysi dávno pro pobavení publika pan Felix Holzmann. Takovej talent nemám, abych dokázal pobavit publikum. Nemám ani ten klíček. Ba dokonce jsem v jednu chvíli neměl ani ten poslední šroubek, co mi upad'.
Montoval jsem dohromady rám sprchovacího koutu a v něm jsou šroubky. Dvě velikosti. Ty větší už jsem měl zašroubovaný a zbývalo zašroubovat ty menší. Nerezový šroubky. Jeden mi vyklouzl z ruky, cvaklo to o teracovou podlahu koupelny a bylo.
A teď v tomhle starým domě na téhle podlaze hledejte šroubek! Jde to blbě. Nic na té podlaze nejde rozeznat, světla málo, … A tak jsem si vzal telefon, rozsvítil na něm baterku a lezl po čtyřech. Ani nebudu popisovat kam všude jsem se díval, bylo to stejně na nic. Šroubek prostě nebyl. Použil jsem ke hledaní i jeden stejnej takovej. Hodil jsem ho na zem, abych viděl, jak mezi tím jemným teracem vypadá. No nevypadal. Skoro nebyl vidět. Honem jsem ho sebral a rychle zašrouboval, abych neztratil i ten.
Už jsem byl smířenej s tím, že rám zůstane bez jednoho šroubku.
Montoval jsem to dál na chodbě, abych měl víc místa a tu: Do háje! Vypad' mi další šroubek. No tohle! To už hraničí s trestuhodnou nešikovností!
Ale tenhle jsem stih' sledovat, kam se kutálel.
A jak ho tak sleduju, jak se kutálí, vidím, jak se zastaví pár centimetrů … od toho prvního ztraceného.
Von mi ten druhej šroubek vypad' jen proto, aby mi ukázal, kde je ten první.
A teď mi to vysvětlete.
Buď existuje nějaká vyšší inteligence nerezovejch šroubků nebo mi PánBůh chtěl udělat prostě jenom radost, když už jsem si s tím hledáním dal takovou práci.
Ať tak nebo tak, všechny šroubky jsou na svém místě a mně vrtá hlavou, jak je tohle možný.