2018

překvapení v mincovně

A že prej jsme vobjednaný už dva měsíce a že to přece vím a že to nejsou žádný šizuňkové … a hromadu dalších argumentů jsem si vyslechl, když jsem hudral směrem k mincovně. Totož mincovně české, tedy vlastně k jablonecké bižuterii, která ovšem přestala být bižuterií a začala být mincovnou právě před dvaceti pěti lety.
A to byl taky důvod, proč jsme jeli s dětmi do Jablonce, abychom se podívali do výroby, jak se dělají mince. Byl tam totiž den otevřených dveří. Pro děti i mouzvídavouHaničku to jistě mohlo být něco obzvlášť zajímavého, ale mě bedny, pořadače, dopravníky, balící linka a razící lisy nijak nepřekvapily. Ba dokonce jsem utrousil poznámku, že kdyby na to přišlo, můžu takovej stroj nakreslit, aby bylo podle čeho ho vyrobit - to jsem trochu kecal, ale v principu ne zas tolik, jelikož jsem strojař, ale konstruktérem jsem byl už velmi, velmi dávno. Ale já bych do toho zas' přišel. Jediná novinka, kterou jsem netušil, byla, že padesátikoruna má v lisovaném spoji drážku - zámek, který jistí obě části proti vypadnutí. Já měl za to, že je to prostě jen tak slisovaný na tupo.
To byla výroba.
Obchod ve mně naopak vzbudil zcela nečekaný zájem. Oni totiž letos vydali nádherný mince. Nejsem sběratel a mince mám jen na placení, ale tohle se mi líbilo. Na tom obrázku, co jsem našel u vchodu, byl totiž na minci Nautilus. A tak jsem začal zkoumat brožurku a zjistil, že je to jakási sběratelská řada mincí čtyř. Že Nautilus už vyšel a že je k mání. Jak jde vo Nautila, jde vofrňování stranou. Hned jsem vlezl do obchodu. Paní mi Nautila ukázala a bylo jasný, že musí být můj.
"A nechcete i vzducholoď a železnýho slona?" Tázala se paní za sklem (oni tam mají všude neprůstřelný sklo, abych si z nich nemoh' střílet).
"Jé, voni už jsou?"
"Jo, už vyšly. Eště bude jedna … ta poslední … ta … jak vona se jmenuje … Kolumbie?"
"Jééé … Do Měsíce! Kolumbiada! … to je krásný! A krabičku máte taky?"
"No jistě a …"
A to zrovna přišla mávšetečnáHanička:
"Eště že jsem tě našla včas! Prosimtě, ty taky vlezeš všude!"
"Ale oni tu mají Nautila!"
"No! Já už ho taky mám!"
"Cože?!!"
"Všechny. I s krabičkou. Eště vyjde Kolumbiada."
"Aha?," odtušil jsem nechápavě.
"Aha!," odtušila chápavě paní za sklem, "takže on vám zkazil překvapení, že jo?"
"Jo. Von je děsnej. Sem vůbec neměl chodit."
"Holt nemůžete vohlídat všechno, viďte," smála se paní.
"To nemůžu. A víš co, tak to aspoň kup Ondřejovi."
"A to je dobrej nápad. Takže já si toho Nautiala nakonec přece jen vezmu," uzavřel jsem transakci.
Šli jsme z prodejny rovnou na exkurzi a mojespravedlivěrozhořčenáHanička hudrala:
"Všude vlezeš, všecko vyšťouráš … kdes' na toho Nautila prosimtě vůbec přišel? A to musíš hned všechno kupovat? … a …"
"Voni ho maj tuhle na titulní stránce brožurky hned u vchodu. Von je děsně hezkej s tou chobotnicí, to jsem nemoh' přehlídnout a …"
"… a to ses vofrňoval, že si nenecháš nacpat žádný mince, že na to nejseš a pak jen přijdem, už deš do prodejny …"
"… a co bych nešel, dyť je snad dneska den votevřenejch dveří, ne? …"
A na tohle už mávýřečnáHanička argument neměla.
A já nemám překvapení, poněvadž hned všude vlezu.