WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

sušička

Ano, kočkeni mě mají rádi. Je to prauda praudoucí. Najmě pak ráno, když mají prázdnou misku a já jim ji jdu naplnit. Nebo když potřebujou někoho, kdo je nechá, aby se po něm váleli a voblizovali mu hlavu. Naopak mě nemají rádi, když je ženu domů a nechce se jim. To je pak přehlídka pasivně rezistentních chuchvalců chlupů, který člověk musí doslova dokopat dovnitř. Slovy: nechci domů, chci se válet na sluníčku, tak estli tedy ty chceš, pane, tak nás musíš vodnýst.
Čili panská i kočičí láska po zajících skáče a jeden si nemůže bejt jistej, co přjde vzápětí.
Je tedy třeba o tu lásku pečovat, čímž se dostávám k tématu sušička.
Nikoliv ta na ovoce nebo na prádlo. To Nemo není.
Nemo je sušička speciální.
Tak třeba: dám si do talíře jogurt. Nemo loudí. Pochopitelně to má zakázané a nic nedostane. On to ví.
Ale …
Ale taky ví, že ten talíř jednou bude skoro prázdnej a já mu ho dám na zem a … a tu se ozve mlaskání a Nemo svým smirkovitým blemcákem začne talíř vysoušet. A vysouší dokonale. Za chvilku je talíř čistý, vysušený do poslední kapičky jogurtu. Leskne se jako z myčky vytažený.
Ovšem Nemo je sušička univerzální. Nesuší jenom talíře.
Číhá nedočkavě, až vylezu ze sprchy. Jak jsem venku, je u mě a vysouší mi palec u nohy. Chvíli to lechtá, cvíli to dře - to podle toho, jak se Nemo činí. Nu a za tu chvíli je palec suchej. Nemo koukne na mě nahoru, estli jako je to v pořádku.
"To víš, že jo, Nemo, už jsem suchej, dík."
"Dobrá, pane, já teda půjdu."
A jde si vomočit čumák eště v misce s vodou, do který drcne, vodu vyleje a dívá na mě:
"Tak a teď je zase řada na tobě, pane. Tohle sušíš ty."
Jo, maj mě rádi, ti kočkeni.