WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

recyklace

Recyklace, toť vpravdě heslo dne. Nikoliv mého.
Totiž ne snad, že bych nešanoval naši Matičku Zemi. Naopak, snažím se málo spotřebovat, málo vyhazovat a když už, pak vytřídit. Ale tohle bylo u nás doma vždycky a když bych měl mluvit o dědečkovi, tak například na chalupě se tak nanejvýš jednou za léto vzal dvoukolák a odvezlo se to, co už opravdu nešlo použít poněkolikáté znovu, na skládku. Všechno ostatní skončilo v kamnech a buď jsme se tím ohřáli nebo byl oběd. Samozřejmě mluvím o hořlavinách typu papír nebo dřevo. Jemný popel a odpady z kuchyně končily na hnoji, tedy v kompostu a tím dědeček jednou za rok pohnojil zahrádku. Hrubé kusy popela, když náhodou vznikly, jely tím dvoukolákem na skládku. Příkladné chování? Kdepak, obyčejná šetrnost. Ke všemu.
Nu a mě tuhle napadlo, že ani takové hliníko-plastové pytlíky od pitíčka se nemusí vyhazovat.
A co jak že s nimi?
Inu, to ten pytlík rozumně rozstříháte, pouze okraje vyhodíte a velké dva obdélníky použijete. Nastříháte po délce na třásně, necháte dvoucentimetrový okraj, celé to pomocí izolepy omotáte a přilepíte k brčku z téhož pitíčka, do brčka nastrčíte špejlek, aby to bylo delší na držení a …
… a máte střapec, po kterém se můžou kočkeni utlouct. Už jsem vyrobil dva a kdybych měl dost trpělivosti, kočkeni by za tou štětkou poskakovali málem celej den.
A důsledky?
No přece radost!
Radost z nápadu, z jeho provedení a radost z ocenění, kterého se mi od kočkenů dostalo.
Jo … a taky z tej recyklace, dyž už to musí bejt.