WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nešahej mi na něj

O dárečcích jsem si tu psal nedávno a taky o tom, jaké dárečky teď dostávám. Princip je v tom, že k ocenění netřeba zkoumat podstatu dárečku nýbrž skutečnost, že jde o dáreček. Tak když dostanu nějakej sajrajt nebo tisíckrát utopenou plyšmyš, mám radost, neboť mi to kočkeni přinesli, aby mi udělali radost. Což udělali.
Nu a abych taky něčím přispěl, dal jsem tuhle Nemovi dáreček.
Plastové víčko od mléka. Červené.
Třeba si s tím bude hrát, když je to červený.
Hrál si s tím. Hraje si s ním furt. Hraje si s tím víčkem i teď. Zřejmě to bude tím, že to víčko je červené, či co já vím. Ale je to jeho největší záliba za poslední dny. Všude víčko nosí, šoupe jako puk, cvrnká jako kolečko a hlavně: chrání si ho před Indy!
"Je to moje víčko a je červený! Nešahej mi na něj!"
Perou se o něj.
Nemo ho popadne a nese si ho do kouta, Indiana běží za ním a loudí.
"Dej mi víčko, nebuď lakomej!"
"Nedám. To já jsem ho dostal od pána, tak je moje. Vem si svoji plyšmyš."
A tak se honí a perou o obyčejný víčko vod mlíka, řekl by nestranný pozorovatel.
Ale to by se věru velice mýlil!
Perou se o vzácný dárek od pána - a to je, panečku, rozdíl!