WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

s dědečkem

Byl jsem u okýnka ve 12:31. Pokladna otevírala v půl jedné a byl jsem druhej. Pán přede mnou už měl zaplaceno a jen si balil fidlátka a bumášky.
"Dobrý den, potřebuju zaplatit stovku za žádost o …," povídám skrzevá sklo a mikrofon té paní za katrem.
Dívala se skrze mě někam do dálky, ale mohlo to vypadat i tak, že kouká na mě. Nereagovala. Přemýšlela.
Asi si něco rovná v hlavě. Už tady taky přesluhuje, pomyslel jsem si o paní za okýnkem a dělal, jako že nic, že odevzdaně čekám. Konec konců to tak i bylo: odevzdaně jsem čekal.
Po chvíli se paní probrala. Rozhýbala mohutné tělo a otočila se do dveří doprava.
"Vidělas' to? Dívala ses? Von vodešel jako mladík!"
Oslovená za dveřmi nebyla vidět, ani slyšet, ale zřejmě byla její odpověď uspokojivá, poněvadž ta moje paní za katrem se konečně otočila mým směrem a začala mě vnímat.
"Viděl jste to?"
Naznačil jsem řečí těla, že jaksi neviděl a ani nevím, co jsem měl vidět.
"No ten pán. Ten co stál vedle vás a teď vodešel."
Projevil jsem jakýsi neurčitý souhlas s všeobecným přehledem o situaci a připustil jsem tak, že nějakého pána jsem registroval.
"Tak vidíte. A víte kolik mu bylo let?"
Dal jsem najevo neznalost věku onoho klienta na odchodu.
"Devadesát dva. Devadesát dva! A šel jako mladík!"
Nyní bylo namístě projevit úžas, o což jsem se pokusil.
"To je, co?!"
Přitakal jsem, že je.
"Tak abysme se dostali k tomu vašemu: tak vy chceta zaplatit stovku. A za sebe nabo za firmu?"
"Za sebe."
"Tak rodný číslo …"
Dál už šlo všechno jako … jako na úřadě.
Etuda s dědečkem skončila, pracovní činnost se vrátila zpět na koleje a nabírala plné otáčky.