WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

do jedenácti

Zdá se, že moje biologické hodiny se letos nějak ne a ne přešupačit na ty letní. V pondělí jsem si tu psal, jak se mi nechtělo vstávat a dneska už vůbec nešlo o chtění. Žádné probouzení o hodinu dřív a nechuť vstát. Probudil jsem se až normálně v půl šesté, jenomže zimního.
Možná to bude tím, že včera bylo tak hezky. Skoro letní počasí. Teploměr vylezl až ke dvaceti stupňům ve stínu a my jsme vylezli ven. Zacvičit si a protože bylo tak hezky, byl i volejbálek. Vono se to teda teď nesmí, ale nešť. Nešlo o žádnou spikleneckou schůzku. Prostě jsme si jen tak na sluníčku plácli do míče. Móc hezký to bylo. Nakonec, že si dáme takovej jako zápas. Do jedenácti.
Najednou začali všichni hrát jako o život. Bylo to vyrovnaný a když bylo řečeno: tak poslední míč, je čas vyhrát, nějak to tam spadlo a naše čtyřka vyhrála.
Báječné. Dvě hodiny pohybu na jarním sluníčku.
No - a spal jsem do půl sedmý jako nemluvně.
Tedy ovšem s tím rozdílem, že nemluvňata nechrápou.