WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

podruhý na požádání

Jsou věci mezi nebem a zemí …
Takhle se člověk vyjadřuje vždycky, když jde o něco, co mu na rozum nejde. Ne snad, že bych se včera procházel svým rozumem, to ne, ale projížděl jsem se po Praze. Tedy přesněji řečeno, měl jsem ve Vršovicích nějaké jednání a tudíž jsem tam musel dojet a zaparkovat. Je to tam problém jako všude v Praze. A tak už jsem si cestou sumíroval, kolikrát to budu muset objet, abych našel místo, a jak je to daleko k nejbližšímu obchoďáku, kdyby bylo nejhůř a musel bych do podzemních garáží. Sumíruju, sumíruju a vjíždím pomaličku před budovu a blížím se ke vchodu. Pomalu, pochopitelně. Co kdyby … a hele: právě odjíždí jedno auto. Jak se tohle může stát? A támhle druhý. A za mnou vyjelo třetí. No tedy pánové, jak se tohle přihodí? Všude narváno, že by ani elektro-ekologická myš neproklouzla a ausgerechnet v tu chvíli, kdy potřebuju zaparkovat, uvolní se hned tři místa před vchodem.
Nu, zaparkoval jsem, věc vyřídil a po jednání hned volám Jurášovi, jestli jsou doma, že jsem kousek od nich, tak jestli se můžu stavit. A vono jo, že prý se to hodí. Tož jsem vyrazil hledat další parkovací místo. Tady to už bylo těžší. Musel jsem to celé objet, pomalu, plíživě hledám, hledám a … a co nevidím: přímo pod okny vyjíždí od chodníku auto. Místo přímo pro mě.
No to už musí někdo zařizovat. To přeci není normální, abych měl už podruhý na požádání kde zaparkovat, když zrovna potřebuju.
I nešť, neřešil jsem to a šel na návštěvu.
No jo, ale hlavou mi to vrtá furt …. jak je tohle možný?