WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

skutečné divadlo

Události se šíří ve vlnách a dobře to vím. Už jsem si tu o tom i psal. Tudíž mě nemohlo překvapit, že když ožijí Podgerovské vlny, nezůstane u jednoho případu. Případ s filtrem byl totiž až druhým v řadě. Začalo to daleko mírněji a bez katastrof jako jsou rozlámané schody sklepa.
Byli jsme s mouveselouHaničkou v pátek v divadle. Nic proti ničemu. Bavili jsme se, měli jsme dobré místo hned na kraji tudíž strategicky u východu a blízko k bufetu a před představením jsme si ještě stačili všimnout, že se na pana Kostku a jeho paní přišla podívat i paní Černocká, což jsem uvedl šeptnutím směrem k mécitlivéHaničce: "vida, přišla i Saxana".
Jak říkám, bavili jsme se a s námi i ostatní v divadle a shodou okolností i na přístavku vedle nás sedící paní Černocká s kamarádkou. O přestávce nastal kolem přístavku pohyb. Dámy totiž dostaly takové barové vysoké židličky, neboť podlaha na tom místě už je níž, než sedadla v řadě. Tak aby lépe viděly. Jenže barová sesle je tvrdá a tlačí, zatím co divadelní sedačky jsou polstrované. Tudíž pan uvaděč přinesl na druhou půlku ty polstrované, aby dámy měly větší pohodlí, byť s nižším posazením.
A teď začalo to skutečné divadlo.
Rozložit divadelní sedačku se na první pohled zdálo prostší, než otevřít divadelní program. Jenomže zdání klame. Přišli jsme s moupozornouHaničkou právě ve chvíli, kdy se ani jedné z dam nedařilo židli převést ze stavu složeného do tvaru vhodného k sezení.
"Můžu vám s tím pomoct?" ptal jsem se hlasem zkušeného rozkladače divadelních židlí.
"Ale jistě," usmála se paní Černocká.
Popadl jsem židli, že jí normálně rozložím. A ejhle. Ono to nějak nešlo. Něco tam muselo být zaseklé či co.
"Kde nepomůže síla," pravil jsem, "pomůže …"
Kamarádka paní Černocké na mě chvíli koukala, jak zápasím s židlí a když bylo jasné, že v tomhle boji má navrch ta zatracená sesle, sklonila se k sedátku a podotkla:
"A co to prostě jenom tady sklopit …"
Dvěma prsty se dotkla sedáku, tan se sklopil a ze složence byla použitelná divadelní židle.
Saxana to celé jen sledovala a dobře se při tom bavila.
Zakřenili jsme se na sebe, že jako někdy se daří a jindy míň, ale já si dobře všim toho pohybu rukou. To nebylo jen tak. Saxana si moc dobře pamatovala čarodějnické triky z Lexikonu a tohle byl jistě jeden z jejích kousků.
Prostě tu židli očarovala, abych si nemyslel. Odčarovala ji až pro svou kamarádku, což úplně chápu.
Ostatně Saxana byla vždycky hodná čarodějnice. To jen já jsem se do toho neměl motat.
Kdybych tu židli nechal být, mohl jsem dál zůstat v anonymitě i se svým strýcem Podgerem.