WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

aspoň dva

Je to týden a dva dny, co jsem si tu zaznamenal slavnostní slib a to ten, že se budeme scházet i o prázdninách, abychom si společně zacvičili. A taky jsem si tu zapsal tu Ondřejovu větu: … když se tu sejdem aspoň dva …
A hádejte, jak to dopadlo.
V úterý nás bylo slavnostně osm a cvičili jsme i kapku přes čas. Bylo to fajn.
A včera?
Sešli jsme se alespoň dva.
Ondřej a já.
Pěkně jsme si byli nejdřív nakoupit v samoobsluze a pak na cvičení na palouček. Nikdo další. Ani nakoupit, ani cvičit.
A tak jsme si to užili sami.
To vám bylo prima. Vzpomněli jsme si na všechny cviky - tedy on má Ondřej na tyhle věci pamatováka - a cvičili jsme až do sedmi. Sami dva. A stálo to za to, jelikož jsme si opravili nějakou drobnou chybku, které jsme si všimli. Nejdřív si všímal Ondřej, pochopitelně, páč já na ty sestavy nemám paměť. A když mně opravil to, co jsem si ani neuvědomoval, přišli jsme na to, že i on tam jeden pohyb vynechává.
No užili jsme si to a pochválili jsme si to.
A když už jsme se rozloučili a jeli si po svých, potkal jsem na jiném plácku u rybníka Matěje a jeho kamarády z oddílu. Společně cvičili. Mohlo jich být tak šest. Krásnej pocit: jeda ze cvičení, načapal jsem synka, jak poctivě s klukama cvičí i o prázdninách.
Náramné pozdní odpoledne to bylo.