WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

už mi tam nejezděte

Když jsme u těch ouřadů, včera jsem se zase s jedním setkal. Tentokrát to byl ouřad svěřený do rukou Hlustvisiháka. Jistě, že ho každej zná. To je ten vrátnej, co je nejvíc nejdůležitější v celej naší galaxii i přilehlým vesmíru a co ho tak úžasně dlouhé roky ztvárňoval pan Lipský. Nu a já ho potkal včera. Už podruhý.
On totiž tenhleten vrátnej provozuje svoje vrátnictví u zubaře, kam jezdíme. Včera tam byli Kačka s Matějem a já je vezl zpátky domů. A řídil jsem se podle minulých instrukcí Hlustvisihákových.
"Támhlety místa nejsou pro klienty zubní kliniky, ty místa jsou támhle, ale když už tam stojíte, tak tam klidně zůstaňte. Příště už mi tam ale nejezděte a zaparkujte támhle."
Támhle je o pět metrů vedle.
Zaparkoval jsem tentokrát támhle o pět metrů vedle.
"A kerej vy ste?", ptá se Hlustvisihák.
"Já si jedu pro děti."
"To tu nemám zapsaný."
"No já tam taky zapsanej bejt nemůžu, páč u zubaře jsou děti a né já."
"Tak tu někde musím mít děti."
Hlásil jsem mu Matěje. Matěje nenašel. Hlásil jsem mu Kačku, tu našel.
"Tak můžete jít, je to támhle nahoru a …"
"Dík, já vím kde to je, já sem jezdím často …"
"No dobře. To víte, já v tom musím mít pořádek, já to tu mám napsaný."
"Jo, jo."
Za pět minut jsme odcházeli. Hlustvisiháka jsme pozdravili a jeli si po svých.
Jen nevím, jak to udělám, až přijedu k zubaři nevohlášenej a Hlustvisihák mě nebude mít v seznamu.