WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

cvakací rituál

Tak už to taky dělaj.
Prvně jsem si toho všiml u Sáry. To byla kočka malá a statečná. Prala se za nás s celým Oleškem a přišla, kdykoliv jsem ji zavolal. Doma za oknem pak cvakala zubama na vlaštovky na terase. Ferda, nádhernej kocour mývalí, cvakal taky. Cirda jakbysmet a asi cvaká dodnes.
Jen ti mí dva kočkeni - Indy s Nemem - necvakali. Za ptáky se dívají, po okně se vzpínají, po balkóně pobíhají, natahují se a civí, kde co lítá, ale necvakají.
Až dneska.
Na ořešáku sedávají kdejací opeřenci, což mé kočkeny pochopitelně nenechá klidnými. Tudíž se projevují, jak výše popisuji. A teď koukám na Indy: sedí před balkónovými dveřmi, na ořešák přilít kos a Indy se třese hlava. A cvaká zubama!
Je to tady. Neměli se to kde naučit, od nikoho to neodkoukali. A přesto se ti mí kočkeni drží tradice, čili: je-li za oknem pták, je třeba na něj cvakat zubama. Nemo se to od Indy jistě rychle naučí.
Co přesně ten cvakací rituál znamená, ovšem stále nevím.
Ale tolik vím, že uvítací ceremonie to určitě není.