WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pětadvacet kilo v pytli

Velikonoční symboly si všichni v našich končinách s křesťanskými kořeny představujeme podobně. Pravda, naše pomlázky, mám ten dojem, používáme jenom my v naší české kotlině. Ale jako symbol jara, znovuzrození a začátek něčeho nového jsou Velikonoce vnímány jaksi všeobecně.
I já jsem tedy s něčím novým začal.
Je tu řeč o starém domě a jeho počínající rekonstrukci, o níž tu bude jistě ještě hodně psáno. A protože je třeba začít od píky, začal jsem skutečně velice zemitě. Záchodem. To je potřeba, aby bylo kam, když je potřeba.
Nejdřív to vypadalo, že by mohlo stačit opravit splachovací mechanismus. Jenomže on už jaksi … se moc neprodává, tenhle starej. Dobrá, vyměníme tedy keramiku i s nádržkou. Tak jo. Vzhůru do Hornbachu. Právě po měsíci otevřeli.
Přivezl jsem to nové a to staré jsem se jal odstraňovat. No pochopitelně, že šrouby jsem ukroutil. Byly zarezlý. To bude v pohodě, řekl jsem si. Ty nový, co mám s sebou, jsou z nerezu. A tak jsem to sundal, očistil a chystám se vrtat díry do podlážky. Je to dělané postaru - pod mísou je dřevo. No jo, ale ono … už je tam to dřevo taky dlouho, takže hmoždinky v něm nedrží. Je to už ztrouchnivělé. Takže dláto a … a je to v háji. Celý základ musí pryč. A co dál? Zase dřevo? Ne. To by nedělalo dobrotu. Vybetonovat. Ach jo. Kde vzít tu trochu betonu? Tak ještě jednou do Hornbachu. S rouškou, pochopitelně. Pětadvacet kilo betonu v pytli a k tomu ještě pár drobností.
Nu, zabetonoval jsem to a teď čekám, až beton správně ztuhne a vyzraje. Že prý se má polívat, aby nepraskal. No, uvidíme. Základová deska domu zrála čtrnáct dní. V tomhle případě to snad půjde rychleji. Až to vytvrdne, dojde ke znovuvzkříšení záchoda.
A v tom je právě ta letošní symbolika.
Není to nic moc, ale když to vezmu z tý lepší strany, je fajn, že bude aspoň ten hajzlík v pořádku.