WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Nemo v lednici

Když jsem slyšel prvně cosi o luxování ledničky, moc jsem tomu nerozuměl. Až později mi bylo vysvětleno, že existuje velmi rozšířená záliba navštěvovat tuto skříňku s potravinami v čase, kdy ostatní spí. Při této nikým nepozorované aktivitě pak vyluxovat její obsah způsobem, který ráno po procitnutí ostatních budí otázku, kam že se všechno to jídlo přes noc podělo.
Do dneška jsem této zálibě nepřišel na chuť a tak mě lednička stále nechává chladným.
Ovšem není tomu tak u Nema.
Nevím, co ho k tomu vede. Snad ta ustavičně rostoucí zvědavost. Všude musí vlézt, všude strčit čumák, všude strčit tlapu. Tedy i do ledničky.
"Áááááááuuuuumááááááááuuuuuuuuuuuu …. úúúúúúú"
Co se to u Jóviše stalo? Takovej řev, co jsem ti zase, Nemo, proved'?
A jo.
Ty troubo!
Bleskem po tom hrůzném srdcervoucím a nervydrásajícím výkřiku jsem zpátky otevřel právě dovírané dveře ledničky. Nemo vytrhl packu a uháněl se schovat pod kanape.
Já si totiž vůbec nevšiml, že Nemo vyrostl a už snadno dosáhne nejen na stůl a na linku, ale i do ledničky. Zrovna, když jsem cosi vyndal a chtěl jí, otočen k ledničce i k Nemovi zády, obvyklým způsobem zavřít, ten zvědavej mlsnej kočken tam strčil tlapu a já mu ji přivřel.
Byl to strašnej řev a počítám, že to muselo slyšet okolí v okruhu dobrého kilometru. Naštěstí zůstalo jen u bolestivého přivření a leknutí. Tlapa je v pořádku bez zranění.
Nu, milej Nemo, luxování ledničky u nás není podporovanou kratochvílí. Snad si to budeš napříště pamatovat.