WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

šílencův jekot

Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé!"
o pár minut dříve …
Přišel jsem ze cvičení. Z úterního cvičení. Pořád ještě se nám daří potkat se a venku si zacvičit. Ovšem tentokrát jsem byl po normálním tréninku oddílu sám. Ostatním to nevyšlo a Ondřej má ta zlomená žebra, čímž na cvičení chvíli pomýšlet nemůže. Bylo to fajn, Tomáš mi opravoval pohyby v "čtyřiasedmdesátce" a tu půlhodinku jsme dali. Před šestou jsem byl zpátky.
Minutu po šesté zvoní telefon.
"Já nic nedostal," volal Ondřej.
Na mé straně bylo chvíli ticho. Pak jsem se zmohl na odpověď:
"Asi jsem nějak mimo … a co jsi měl dostat?"
"No přece cvičení."
"Cvičení?", tázal jsem se dál a víc nechápavě.
"No cvičení, zoom, přece."
"Ale já jsem teď ze cvičení přijel, byli jsme …"
Ondřej si dál vedl svou: "je pondělí …"
Teď jsem to pochopil:
"Je úterý!"
Ve sluchátku se ozval šílencův výkřík: "Jeeeeeééééééééé! Úúúúterrrýýýýý!"
"A je to tady. Konečně si se zbláznil. Že to ale trvalo…."
"Jo … vono je úterý … tak teda zejtra, no."
Vše vysvětleno, včera Ondřej i ostatní kamarádi dostali obvyklý středeční odkaz a cvičili jsme naše on-line taiti. Ovšem nebylo to úplně bez zádrhele. Tentokrát jsem se zadrhl já, neboť jsem měl dvě minuty před šestou důležitý telefon. Čímž jsem prošvihl ještě další dvě minuty po šesté, ale nakonec to klaplo. Spojení navázáno a šílencův jekot tentokrát nezněl krajinou.