WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

mord v Nuslích

Pár minut před půlnocí mě probudil takovej divnej, těžkej sen. Odehrávalo se to podle kulis asi někde v Nuslích a mordovalo se tam. Jaksi podivně, tiše, plíživě. Pak byl střih a já na to zřejmě káp'. Vrazi! Jsou to vrazi! Křičel jsem a sám jsem se divil, jak jsem přišel na to, že právě tihle dva výrostci, tedy kluk a holka v prvorepublikových kabátech, s tříčtvrtečními kalhotami a s rádiovkami na hlavách jsou ti mordýři. Podivnej pocit umocňovalo ještě jakési vzdálené kňourání.
Kňourání se blížilo, už bylo docela blízko. Co to bylo? Další oběť?
To už jsem se nedozvěděl, jelikož jsem se právě nějakou tu minutu před půlnocí probudil.
Jenomže kňourání nepřestávalo.
Že bych ještě spal?
Ale ne, vždyť jsem se díval, kolik je hodin.
Ale to kňourání … je to za dveřmi!
Kňourá to víc a víc!
Ono to nekňourá, ono to tiše mňouká.
Ona to není oběť. Tou obětí jsem já!
Vstal jsem a za dveřmi mňoukala Indy.
"Kde máš Nema?"
"uuuuaaaauuuuu …. uuuu …. maaauuuu!"
"Nemo?"
Nemo zmizel.
Indy mě volala na pomoc.
Takže jsem takhle o půlnoci začal šmejdit a hledat kocoura. Nemo nikde. Ani mňouk.
"Nemo?"
Nic.
"Indy, tak kde je?"
"Mauuuuu", pravila Indy, ale Nemo ani hlásek.
Napadlo mě otevřít dveře na záchod.
Nemo vykráčel ven z tej prima schovky a tiše se mi otřel o nohy.
"Ha … tak tady ses schovával! A ty, Indy, jsi vážně móóc hodná, že's ho zachránila z toho ajnclíku. Ale teď už dej pokoj, jdem spát. Na schovávanou jsme právě dohráli."
"Mau," řekla Indy.
Nemo neřek' nic. Po dobře vykonané týmové práci si šel lehnout.
Koneckonců, bylo dávno po půlnoci.