WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

deska je rozlehlá

Je to jiná doba, nová zkušenost, tohleto, co tu už rok probíhá. Ano, změkoule je zavirovaná a všichni si zvykáme a snažíme se s tím nějak vypořádat. Není to nic snadného a o úspěšném řešení si musíme zatím jako lidstvo jenom nechat zdát. A tudíž se učíme celé to martýrium snášet. Každý po svém. Stačí si přečíst noviny, aby se člověk dozvěděl, jak je na tom jinej člověk s náladou a s učením se toho snášení.
A zrovna to čtení dnešních novin mě přivedlo na jednu příhodu.
On je to spíš humor poněkud tmavší pleti, ale to se teď taky nesmí řikat, jelikož jedna úplně pitomá herečka, co se vybičovala k životnímu výkonu a nabrnkla si princátko, si teďka stěžuje, že se královská rodina zmínila právě o tej pleti jejího miminka a: představte si, pani Oprah, voni vyslovili to slovo! Prosimich, jaký slovo by mohli vyslovit? No přeci to! Ne! Jo! Není možná! Namouduši! Oooohh …
Ale dosti o bulvární události týdne, která teď hejbá pomateným světem. Zpátky k tej příhodě jako z novin.
Tuhle čtu, že "Hluk z rekonstrukcí ruší lidi na home office" …
Úplně to chápu, to se nedá ouřadovat z kuchyně, dyž vedle v koupelně zuří půl dne zbíječka. Ovšem i ty rekonstrukce jsou potřeba. Já bych moh' vyprávět. A co já, přímo můj pan stavitel mi vyprávěl.
To je totiž tak.
Ten dům, který teď nechávám rekonstruovat, pochází z raných válečných let. Tedy těch druho-světových válečných let. Nu a protože to tenkrát stavěl pan majitel velmi poctivě, nechal udělat i poctivou základovou desku. Podle pamětníků je prý velmi rozlehlá. Přes tři současné pozemky. Tedy přes tři domy. Čas běžel, majitel měl děti, děti pozemky rozparcelovaly a prodaly. Nu a ten původní dům právě teď rekonstruuju.
Tuhle si povídáme s panem stavitelem o bytelnosti domu, o poctivých základech a zabrousíme i k té základové desce, co se táhne až támhle pod ten nový dům.
A nejen základová deska je rozlehlá. I zvuky se prý rozléhají. Ta deska je přenáší dál.
Prý tuhle ve vší počestnosti a s mírnou prosbou přišel pan ob-soused, jestli by mohli alespoň teď na čas pánové přestat bušit zbíječkou, jelikož to drnčí u nich v domě a děti zrovna mají distanční výuku a pan učitel neslyší děti, nýbrž zbíječku.
Nechtělo se tomu věřit, ale bylo tomu tak. Poctivej prvorepublikovej beton z počátku druhej světovej války zvoní tak, že v třicet metrů vzdáleném domě je slyšet zbíječka.
Tož vodpusťte, sousedi. Už se to pomalu blíží k prvnímu postupnému konci. Druhá, závěrečná fáze už by snad měla dělat rámus míň.