WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

velká, těžká

Co to je? Kdo to je? Kde to je?
Je to za dveřmi. Je to Indy. Indy žere tkaničky!
"Hele, tvore, to sou mý tkaničky, tak je nech na pokoji!"
Uklízím tkaničky. Tedy ne snad, že bych ty tkaničky vyšněroval z bot. Ani boty nedávám do botníku. Jen ty tkaničky pečlivě zastrčím dovnitř každé příslušné boty a myslím si, že je tak vše řádně zapraveno. A jdu si znovu lehnout.
"Ha!"
Probudím se, jelikož se právě odehrává něco jako konec světa. Opět za dveřmi. Rámus podivného charakteru. Není to šramot, nic necinká ani se nic netrhá. Je to cosi jako … jako kdyby někdo strkal truhlu po chodbě. Kdo by strkal truhlu po chodbě ausgerechet teď, ve tři ráno. A navíc: dyť tu žádná truhla není.
Inu, vstaň a jdi se podívat, poručím si.
Poslechnu se, otevřu, rozsvítím a co vidím:
Uprostřed chodby je bota. Moje bota. Moje zimní bota do hor. Velká, těžká. Je větší, než Indy.
To ovšem nevadí.
Indiana je zakousnutá do vytahané tkaničky. Tkanička jí navíc uvízla v zubech a Indy ty botu větší než je ona sama vláčí za sebou po chodbě.
Vyčítavě na mě kouká:
"Co to, pane, nosíš na nohách? Takový těžký krámy. Sotva to utáhnu. To nám nemůžeš dát na hraní něco lehčího?"
"Nemůžu, Indy. Ty boty jsou mi akorát. A navíc: jsou to moje boty. Nepeť si to se svojema hračkama!"
Indiana dostane pohlavek, boty jdou do botníku, Nemo přihlíží, Idy jde do pelechu a já taky.
To zas byla noc!

ps

Tenhle zápis jsem si na kousek papíru poznamenal asi tak před měsícem. To ještě platily poměry velikostí bot a kočkenů. Teď už jsou větší. Ty kočkeni. Boty zůstaly, jak byly.