2018

Krtinec

Tedy původně jsem si tu chtěl dneska překopírovat text svého, řekněme, povolebního úvodníku, který jsem včera napsal na občanskou sociální síť naší vsi. Ale po reakcích, které jsem do noci odvracel a vysvětloval, jsem usoudil, že tento článek obsahující analýzu, shrnutí a vyjádření pozitivní naděje do budoucnosti je příliš místně politicko - třaskavý a tím i nezbytně málo zajímavý pro přespolní a tady na woleschku nemá co dělat.
Tudíž to zkusím jinou formou, snad zábavnější.

Nuže tedy: každý zná Kocourkov a setrvávám v naději, že i Krysaře. O Guliverových cestách jsem na vahách, neboť jejich tvář společenské a politické satiry si možná hned napoprvé neuvědomuje každý. Jedno je k popukání veselé, druhé mrazivě temné a to třetí kritizuje. Nevěřil bych, že právě tahle díla lze v reálném životě spojit. U nás to jde.

Nuže tedy slyšte, velevážení čtenářové, že spor o převysoký Krtinec, jenž byl pochopitelně pouze zástupným dějem a katalyzátorem událostí, vyvrcholil lítým politickým bojem a nakonec těsnou prohrou jeho tvůrců.
V dávných dobách, kdy jsme měli v naší vsi krtince malé, běžné, civilní a nijak nevyčnívající, vládla mezi prostým lidem shoda: krtka je třeba ze zahrádky vyhnat a rýt si může nanejvýš na poli, či obecní louce. Víc, než ty krtince jsme tu neměli. Ostatně, čeho víc by bylo potřeba? Žili jsme si tu v klidu, v přírodě a ve svém. Tedy pochopitelně ve svém každý po svém. Onehdá se třeba radní usnesli, že postaví hasičárnu a nádrž na hasičskou vodu. Přiložili ruku k dílu a stalo se. Jenomže pak se ukázalo, že nehoří a tak z nádrže se stal rybníček a z hasičárny koloniál. Ale dál se ukázalo, že konzum chátrá a nevoní. Tudíž jsme ho zavřeli, stavbu vyvoněli a udělali z ní maštal. Koně už nemáme, ale i na obecní strojní a vozový park bude stačit.
Noví radní se na to nemohli dívat. Máme tu jen bývalou hasičárnu a na zahrádkách řádí krtek. Nuže, přátelé, pojďme pracovat. Uděláme si to u nás hezký.
A jak řekli, tak udělali.
A to byla ta zásadní chyba: začali něco dělat.
Začali měřit, plánovat, budovat, stavět. A prostý lid se nestačil divit. Krtka jsme přece vyhnali a ještě nedávno jsme si tu žili v klidu, v lese, bez ruchu velkoměst a jeho vymožeností. Pro vodu támhle do obecní studny ke křížku a na záchod do budky v koutě zahrady. Ale co teď? Co s těmi novotami? Krtka vyhnat umíme, ale jak vyhnat školku? Jak vyhnat plány rozvoje, hřiště, vodovod, kanalizaci? To byl oříšek.
Nevěda jak dál, začali občanové reptat.
Ale rychtář je srovnal: Dost reptání! Když jsme toho tolik vybudovali, nebudeme z toho teď, jako tenkrát z hasičárny, dělat nejdřív konzum a pak kůlnu. Budeme dál budovat! Krtka, kterého nikdo z nás nechce, prohlásíme chráněným tvorem, vymezíme mu obecní louku a postavíme mu na ní důstojný Krtinec. Tím se současně zbavíme krtka i starostí s tím, co s ním. A pro radost všem a na věčnou paměť černokožišníkovi zbudujeme důstojný Krtinec.
I začali Kocourkovští jásat. Máme plán, jak vyhnat krtka, máme moudré radní v čele s rychtářem, který má fištrón. Zbavíme se krtka a jeho černého kožichu a ještě bude sláva!
Jenomže druzí sousedé nepřestali reptat. Naopak! Vždyť krtek je koneckonců taky jenom boží tvor. I on má právo na život a na svůj krtinec. Ovšem tedy, pokud není na mém dvorku. A tak se sousedé v hospodě smluvili, že vlastně proti krtkovi nic nemají. Zato rychtář je pěkný vykuk a je potřeba vyhnat jeho.
Nějak se to prosáklo a spor se stal veřejným. Nastala éra sporu o Krtinec.
Tábor Pro Krtinec obhajoval se vší vážností právo na důstojný prostor pro krtka a Krtinec měl být věčným připomenutím slavného tvora i doživotním sídlem jeho rodu.
Tábor Proti Krtinci naopak poukazoval na přirozený charakter louky, kde měl Krtinec vyrůst a na všeobecnou prospěšnost krtka v našem prostředí se zvláštním přihlédnutím k výhradě vlastních dvorků.
Mezi tím Krtinec rostl do nadživotních rozměrů. Tábory lidu se scházely a protestovaly proti Krtinci na jedné jeho straně. Na druhé straně Hory jásaly davy příznivců Krtince. Jen šťastná náhoda uchránila Odpůrce a Příznivce od vážné újmy na zdraví tím, že to zařídila tak, aby se oba tábory vzájemně pod Krtincem nepotkaly.
Ohně vzbouřenců proti Krtinci však plály nocemi ve stále hojnějším počtu a před obecními volbami vzplála Fatra Odplaty. Však vám volby ukážou, vy zaslepení zastánci Krtince a jeho strůjců!
A nastaly volby.
A ukázaly.
Kocourkovští volili. Ferda Pro a Franta Proti Krtinci. A tak jsme chodili volit jeden Pro a jeden Proti. Důstojně, v klidu, se zaťatými pěstmi protestu: však my jim ukážeme! Komu? No Těm Druhým, samozřejmě.
A ukázali jsme: zvolili jsme si. O drobná prsa, vlastně spíš jen o půl délky bradavek jejich praporečnice, zvítězil tábor Proti Krtinci.
Na radnici vstoupily oba znesvářené tábory. Jen Příznivci Krtince mají o jednoho radního míň a tedy na celé čáře prohráli.
Tolik slávy jsme v Kocourkově už věky nezažili. Gratulace vítěznému rychtáři se jen sypaly. Ale jen z jeho tábora Proti Krtinci.
Pro Krtinští neslavně předali truhlu plnou zlaťáků vítězům, aby za ně mohli ten Krtinec zbourat.
A že už nezbude na ten vodovod? I čerta starého. Však na řešení problematiky zbylo ještě dost.



Teď to po sobě čtu a říkám si, jestli jsem raděj neměl překopírovat ten včerejší text ….