WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kočkeni zmizeli

Inu kdy jindy čekat aprílové počasí než v aprílu, že ano. O víkendu to platilo beze zbytku. Chyběla jen bouřka z vedra. Kromě ní se to všechno střídalo v půlhodinových intervalech. Kroupy, sluníčko, déšť, vichřice, sníh, polojasno, mokrý sníh, temno jak o půlnoci, modrá obloha, lijavec a zase vítr a pak vánice. To tedy byla čina.
V noci jasno, měsíc svítil, světlo jako ve dne, ráno skoro tři pod nulou.
A kočkeni zmizeli.
Oni mají totiž pelíšky tuhle nahoře u pracovny proti dveřím do ložnice, aby se nebáli, když nás mají v noci hlídat. Spí tam v klidu a míru v dobré víře, že jim se nemůže nic stát. Přes dveře je přeci hlídají jejich člověci. Jenže dneska v noci tam nejdřív spala jen Indy a pak už ani ona ne.
Bylo totiž jako ve dne.
Ano, Měsíc jim svítil prosklenou stěnou v chodbě přímo do pelíšků a to se špatně spí. To je jako by jednomu někdo svítil baterkou do postele. Tož se odloudali o patro níž, kde mají taky pelíšky, ale je to holt daleko od lidí. Tentokrát to jinak nešlo. Měli na vybranou: Buď se nevyspat, mžourat do měsíčního svitu a být blízko člověčenstva nebo si zdřímnout, ale o samotě.
Zvolili tu samotu. Přeci jen spát je potřeba. Počítám, že i tak to budou dospávat celej den.