WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

víte kdo to byl?

Včera odpoledne na stavbě jsem se dal do řeči se řemeslníky. Už končili práci a tak jsme si povídali. Kupodivu ne o stavbě. O topení, o autech a o školách. To poslední téma bylo zajímavé, protože oba pánové mají maturitu a oba chtěli na vysokou školu. Přičemž ten jeden chtěl ale dřív peníze a postavit se na vlastní nohy, což se mu povedlo, ale tuhle výhybku už se mu později nepodařilo přehodit zpět a na vysokou nakonec nešel.
Druhý pan řemeslník na vysoké byl a po čtyřech semestrech si začal vydělávat a školu nedokončil. Což v obou případech svědčí o tom, že řemeslo má zlaté dno.
Ale v tom druhém případě přišlo i velké překvapení.
"Já chtěl na zbrojíře, ale tam mě naši nepustili. Tak jsem šel na strojárnu do Betlémské …"
"No to je ale náhoda! Tak to jsme kolegové," povídám, "to tam za vás musel být ředitelem profesor Červený."
"Jo, to byl."
"Tak to vidíte, to byl tenkrát náš nejoblíbenější profesor. A vzal si moji spolužačku. Alenka je jeho žena."
Pan řemeslník projevil úžas a já to doplnil tím, že je s podivem, jak je ten svět malej. A začali jsme vzpomínat na profesory. Inu kolegové.
"A pak jsem šel na ČVUT a tam jsem po těch čtyřech semestrech skončil."
"To jsme teprv kolegové. Já ČVUT dodělal. Začínal jsem v tej velkej posluchárně v Horské …"
"No já taky, bylo nás tam spousta …"
A zase jsme začali hledat společné profesory.
Zlatý hřeb měl ale teprve přijít. Měl jsem totiž eso v rukávě.
"A víte, že tenhle dům jsme koupili po původním majiteli? A víte kdo byl jeho syn, který tu nakonec bydlel? To byste neuhád'. Byl to asistent na katedře jemné mechaniky a optiky v Horské. Já k němu chodil na cvičení!"
"Tak to vidíte, nejdřív jste k němu chodil na cvičení a teď u něj budete i bydlet," pravil pan řemeslník.
"Jo, ten svět je vážně děsně malej."
"No dyť to říkám. Je nás tak málo, že když trochu zapátráme, musíme se přes jednoho či dva známé znát všichni."
Je to tak, pane kolego.