WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

zelený cedulky

Co je psáno, to je dáno. Říkalo se. Jak je to teď, toť otázka. Skoro mám pocit, že dáno je to v každým okamžiku jinak ať už je psáno cokoliv a hlavně každý sobě sám. Ale knížky se píšou pořád a vyhlášek máme, že by se z nich daly postavit nový Krkonoše. Čímž je jasné, že slovo psané je pořád tak nějak mezi námi a psanou informaci pořád bereme jako výchozí pro studium i předávání myšlenek a bumášek.
Zrovna dneska kolem půlnoci mi psala mápracovitáHanička, že potřebuje tu psanou informaci, co má zaznamenanou na tý velký roli v pracovně. Tak jestli bych jí to nevyfotil a neposlal hned ráno. Inu, proč by ne. Hned jak vstanu …
Hned jak jsem vstal, udělal jsem si kafe a šel fotit tu plachtu.
"… a nehejbej s těma zelenejma lepíkama, co tam jsou přilepený …" bylo hned na konci zprávy.
A hned na začátku zevnitř sbalené role jeden lepík vypad'.
No tak to bysme měli. Kam asi tak patří? … tuhle by tak nějak esteticky mohl sedět … šup tam s ním.
Plachtu s pavoukem vývojového diagramu jsem pečlivě vyfotil a odeslal. Ovšem ten lepík, co vypad' a je teď jinde, to nevím.
Co když je teď psáno něco jiného? Co když to celé najednou zásadně změní význam?
Řecká mise zamíří do slepé uličky, Athény budou v troskách, Parthenon se definitivně rozpadne ….
Ale kdeže, nic takovýho. MápracovitáHanička to má všechno v hlavě. Ona jim tam snadno vysvětlí, že jsem to zvoral já a ta zelená cedulka patří úplně jinam. Já že tomu vůbec nerozumím.
A bude mít pravdu. Kdepak já a zelený cedulky.