WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

nic jsme nepotkali

A že prý si uděláme výlet někam, kam se smí, tudíž do přírody. A tak jsme se s přáteli vydali na bizóny. Tedy přesněji řečeno na zubry. Támhle k Milovicím. Už jsem tam byl, takže najít ohradu nebylo nijak složité.
Ovšem najít zubry už tak snadné nebylo. Hledali jsme tam, kde jsem hledal na konci srpna. Hledali jsme poctivě, ba dokonce jsme v dálce zahlédli jednoho koně. Jenomže na jeho vkus jsme moc hulákali a tím pádem kůň poodešel od hluku dále a pustina se stala opět pustou.
Putovali jsme pustinou kolem ohrady a nic. Ani kopejtko. V dálce na poli se nám smála srna, jelikož byla dost daleko a dobře věděla, že na ní nemůžeme. V brázdě tu a tam panáčkoval zajíc.
Nic většího jsme nepotkali.
Tedy kromě toho pána pána s batohem, se kterým jsme se na chviličku zastavili po cestě zpátky. Zřejmě taky fotograf. A jestli jsme prý něco viděli. No neviděli, leda zajíce, přiznali jsme.
Výprava tak neslavně skončila. Jemonže kamarád od onoho neznámého dostal večer vzkaz:
"… já věděl, že vás od někud znám. Narazili jste na zubry? …"
A přidal k tomu zubří zasněženou fotku.
K tomu nebylo co dodat.