2018

Tenerife, den první

O způsobu cestování jsem si tu psal včera, tekže už je jasné, že cesta byla jednak komplikovaná a druhak i dlouhá. Tedy Praha - Berlín (Řím a Tokyo jsme po zralé úvaze vynechali) - Gran Canaria - Tenerife. Takže do cíle jsme přiletěli hodně večer. Naštěstí byli na takové výletníky v autopůjčovně zařízeni a naše autíčko bylo přichystáno.
"Musíte jít tady doleva, u plakátu doprava, u prodejny po schodech dolů, dole doprava, pak doleva, přes přechod a tam už to uvidíte …", pravil pán v půjčovně. Jenomže než jsme obešli kancelář půjčovny z haly příletové do haly východu, všechno jsem zapomněl, takže jsem se u prodejny ztratil. Ani mápozornáHanička si nevěděla dál rady.
Takže znovu k okýnku, které bylo naštěstí do obou hal, tudíž jsem to nemusel znovu obcházet a znovu zapomínat.
"Tady doleva, u plakátu doprava u prodejny po schodech dolů …", opakoval pán trpělivě. Byl na turisty zvyklej.
Dole jsme se rozdělili, neboť máumíněnáHanička tvrdila, že pod schody doleva a já zas, že doprava. Bylo to vpravo a za chvíli jsme našli parkoviště a pak i autíčko. Na uvítanou na nás blikalo.
"Tak to bysme měli, už jen dát kufry do kufru a … no jo: kufry do kufru, ale jak se otvírá kufr? Já tady vevnitř nemůžu najít žádnou páčku!"
I jali jsme se po půl jedenáctý v noci na parkovišti vobcházet tu bílou lidovou káru a hledat, kde nechal tesař díru, totiž konstruktér kliku vod kufru. Na nic jsme nepřišli. Už jsem viděl, jak máme každej ten svůj kufřík na klíně a já s tím vším rejduju hodinu do hotelu. Jak to vobcházíme, mázkoumaváHanička šáhla na ten znak, co na tom kufru byl. A vono se to hnulo!
"No prosim, i na to blbý votevření kufru potřebujete ženckou. Jinak byste to museli vézt na klíně."
Uznal jsem, že takhle blbý votvírání kufru by mě jaktěživo nenapadlo, a Matějovi jsem vysvětlil, že VW znamená Volks Wagen, tedy lidové vozítko - což, jak nápis praví, má být pro lidi. Ovšem pro lidi, kerý věděj, kde se votvírá kufr.
A tak jsme s naplněným kufrem vyrazili a za hoďku dorazili do hotelu. Naštěstí i na ostrově fungovala navigace a našli jsme to hned na první pokus. Na recepci nás čekali, pokoj připraven, takže kolem půlnoci místního času už jsme se ukládali do postele a už jen telefon do nabíječky, aby zítra mohl zas navigovat …
"Haničko, kam jsi mi položila telefon? …"
"Telefon?"
"Jo, telefon, ten, co jsi ho celou cestu držela a skvěle s ním navigovala."
"No přece … aha … já ho dycky položim do tý kapsy ve dveřích … u řidiče …"
"Jenže řidič jsem byl já a v kapse nic nebylo."
"No tak u spolujezdce. Určitě tam bude."
MálaskaváHanička mi podala klíč-kartu od pokoje a já šel pro telefon do garáží. Byl tam. V kapse. Spolujezdce. Zpátky u dveří apartmánu jsem vytáh klíč-kartu a … a nic. Ať jsem přikládal, jak jsem přikládal, nic se nestalo. Ani staré dobré "Sezame, otevři se!" nepomohlo.
Přece je nebudu budit klepáním na dveře. Už určitě usnuli. Mám spát na schodech? To ne, to se mi nechce.
Nuže zpět na recepci. To už bylo čtvrt na jednu místního a čtvrt na dvě ráno našeho času. Na recepci byl vlídný recepční, pochopil, zeptal se na číslo apartmánu, na moje jméno, na číslo bot už se neptal, kartu mi znovu aktivoval a popřál mi dobrou noc.
No a já si tu dobrou noc šel užít. Karta-klíč tentokrát fungovala, takže napodruhé už jsem se do postele dostal. A kupodivu jsem nezapomněl ani na ten telefon, co jsem pro něj šel, abych ho nechal do rána nabít.
Tož tak. Dobrou!
Dobré ráno mi popřál první Matěj a hned se ptal, jestli jsme už tu kartu, co mu včera v noci nefungovala, nechali na recepci vyměnit.
"Jo, nechali. Maminka to šikovně zařídila ještě než jsem usnul …"
A nesnažte se mě přesvědčit, že to bylo jinak. Zařizovat mámiláHanička umí. To se musí nechat.