WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

zkušení výzkumníci

Výzkum předchází vývoji a ten s sebou nese pokrok. Platí to jaksi o všehomíru obecně, o kočkenech zvláště. Některému pokroku bych se tedy rád vyhnul, to tu píšu rovnou. Například rozbité sklo Kaččina obrazu, vožraná pažitka na okně, voslintaný tkaničky u bot, najmě pak škrábance na rukách i nohách. Tedy mých nohách a mých rukách.
Házet pokroku klacky pod nohy ovšem nemá smysl a tak se jeden musí s tím pokrokem nějak naučit žít.
Tenhle týden to dolehlo na kočkeny.
Ono je totiž chladno. Vlastně je zima. Tedy úplně otevřeně je třeba přiznat, že je mráz tak dlouho a takový, jaký tu už roky nebyl. Teplota nad nulu už týden nevylezla. Zato kočkeni lezou ven, jen člověk otevře dveře.
Když bylo ještě jen krapítek pod nulou, vykračovali si na balkóně ve sněhu, strkali do toho čumák, honili se v tej bílej nadílce a bylo je těžký dostat zpátky dovnitř. No jo. Ale přišel vopravdovej mráz. Bylo šest pod nulou.
Kočkeni vykoukli ven.
Vystrčili tlapu. Vystrčili druhou. Přidali obě zadní a vstoupili do sněhu.
Húúú … studí to! Začali oklepávat každou packu, kterou zdvihli od země. Už za pár vteřin přišli tihle dvá zkušení výzkumníci na to, že třepání tlapama ty tlapy neohřeje.
Jeden jako druhej otočili hlavu směrem ke dveřím. Nevšiml jsem si, jestli byl první Nemo nebo Indiana. Konec konců co na tom záleží. Nezůstalo u otočení hlav. Otočili se celí jako na obrtlíku a hup zpátky do tepla.
Teď otočili hlavy na mě:
"Co's to, pane, provedl tam venku? Nás to štípe do tlapek a do kožichu. Takhle by to nešlo. Co s tím budeš dělat?"
"No co bych dělal, zavřu dveře a nechám mráz venku a vás vevnitř. Nebo to chcete naopak?"
Odpovědi jsem se nedočkal.
Na protest proti mrazu mi šli žrát tkaničky zimních bot.