WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pán už tu byl

To mě můžou dycky vzít všichni čerti, když mě někdo předběhne. Není to ovšem vztek na to, že jsem se posunul v pořadí o stupínek níž, ale je to proto, že já se snažím dodržet dohodnutá prvidla a předbíhač ne, čímž ze mě dělá blbce. A to mi vadí. Na našich silních je to denní chleba.
Nu a já jsem se zachoval jako odporný předbíhač támhle v konzumu. Ale byl jsem v tom nevinně a byl jsem k tomu vyzván.
Mám totiž rád pomerančovou šťávu. Koupil jsem si tedy celý kartón, jenomže paní pokladní na to kouká a povídá:
"Vy tu máte dva jabkový a dva hruškový. To tak chcete?"
"Ne, já chtěl jenom pomerančový, to se píše na kartónu."
"Tak to nevadí, běžte si to vyměnit a pak můžete rovnou k pokladně."
Nu, zaplatil jsem nákup ve vozíku, vozík jsem odstavil vedle pokladny a pospíchal jsem vyměnit kartón se šťávou. Prohlídnu to, vezmu novej kartón zezadu a spěchám zpátky k pokladně.
"Pán už tu byl," volala paní pokladní a odrážela spravedlivě protestující.
"Tak ukažte. Ale vy tu máte zase dvě jabka!"
"Ježkova vy voči. Von to musel někdo schválně promíchat, dyť jsem to bral zezadu a zase se na kartónu píše pomeranč."
"Tak běžte ještě jednou."
Běžel jsem ještě jednou. Tentokrát jsem důkladně prohlédl jednotlivé pomerenče a jabka a vono jo. I v tom třetím to bylo zase pomíchaný. Tak jsem vyndal jabko a hrušku. Vložil dva pomeranče, ještě jednou jsem prohlédl, jestli se tam mezi kartóny neschovává zase jiné ovoce a po důkladném ujištění, že mám opravdu jen pomerančovou šťávu, jsem šel potřetí k pokladně.
"Pán tu už byl," hlásila znovu paní pokladnice a ten pán, co už mě před sebou viděl dvakrát, se tentokrát jen chápavě ušklíb'. Pochopil, že nepředbíhám z vypočítavosti, ale že to na mě ušil nějakej šotek mezi regálama.
Tentokrát to klaplo a já si moh' odnést ty pomerančový šťávy.
Ovšem s předbíháním. Bez něj bych v tý frontě stál ještě teď.