WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

Byla jsem tu. Já.

Byli jsme tady. My.
To psávali vlci na zeď, když unesli beránkovi ovečku. V tom večerníku, v Pohádkách ovčí babičky přece. Každému tudíž muselo být jasné, že tam byli oni. Dosaďte si: vlci.
Ne vždycky je však to určení zloducha snadné.
Například včera.
K pracovnímu stolu se mi vloudili Nemo a Indy. Prostě jsem nechal otevřeno a tam, kde je otevřeno, není zavřeno, což v řeči kočkenů je něco jako pozvánka k návštěvě. A tu něco klaplo. Jako by něco odněkud někam spadlo.
Ha! Co jste to zase shodili?
A vono nic. Nikde na podlaze nic rozbitého, nic pokáceného.
Hmmm … halucinace nemám, něco to být muselo, ale teď to holt nevidím, povídám si a nechám věci jejich osudu.
A teď ráno sednu ke stolu, otevřu počítač a chystám se psát woleschko. A už to vidím.
Ha! Tohle jste shodili!
Mám na stole u počítače od Matěje vytištěného Groota - bustu figurky z filmu Strážci Galaxie. A hned vedle od Kačky placku a ještě vedle od Matěje ze Skotska přívěšek - placatici potaženou tartanem. A všechno to bylo pokácené. Tak tohle včera prováděli, elementi. Proto tak slabé klapnutí. To jen Groot padl na placatici a ta na placku.
A podpis je stejný jako u těch vlků z pohádky: Byla jsem tu. Já.
Dosaďte si: Indy. Na stole.