WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

kolem polární oblasti

Objednal jsem si knížku a nechal si ji poslat támhle do nákupního centra. Dělávám to často. To, co nedělám zase tak často, je, že jsem si cestou pro knížku do knihkupectví odskočil na toaletu. Takovovou tu obchodněcentrovou. Samý naleštěný zrcadla, lesklý stěny, čisto, příjemno. Přicházím, nikde nikdo až na jednoho mládence u zrcadla. Točil se tam jak holub na báni. Už od vchodu bylo vidět, že si ladí účes. Měl co ladit.
Mládenec měl totiž téměř úplně vyholenou hlavu dohola. Kromě jakési čepičky o průměru asi tak deset centimetrů. Tady ovšem si vlasy nechal růst a zřejmě velmi dlouho. Pochopitelně jsem se na něj nevrhl a nezkoumal, jestli jsou to všechno jeho vlasy nebo jestli ty jeho jsou jen kousek a zbytek má vpletený z jakéhosi příčesku. Osobně bych vsadil spíš na tu druhou variantu. Z těch dlouhých vlasů měl spletený cop a ten si ovíjel kolem té polární oblasti. Pořád mu to nějak nedrželo.
Já si šel za svým cílem, ale i z místa, kam jsem se postavil abych vykonal to, proč jsem na toaletu přišel, jsem odrazem ve skle na zdi viděl fintícího se mládence. Kroutil se u toho jak žížala na háčku a snažil se ovinout si cop co nejtěsnějšími závity. Pořád mu to nedrželo. Působil legračně. Tu přivinul, tu odvinul, něco připlácl, tuhle urovnal, zase odvinul a znovu přivinul.
Když jsem byl se svou činností u konce a šel jsem k umyvadlům, mládenec usoudil, že závity jsou navinuty precizně, ve správné orientaci, dostatečně vkusně a uprostřed je věžička pevně usazena. Opustil své místo u zrcadla a vykročil vstříc reji obchodního centra s nebývalou ozdobou na vrchlíku hlavy. Ještě cestou potkal dalšího pána, který se, zjevně překvapen stejně jako já, za mládencem udiveně ohlédl, ale pak pokračoval vstříc činnosti, které jsou ty prostory určeny. Ovšem zážitek s copem už neměl takový jako já.
On viděl jen výsledek, zatímco mně se poštěstilo přihlížet tvorbě oné z vlasů pletené polární čepičky.