WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

je ještě čas

No jo, no, stalo se. Stává se to i v lepších časech. Přesto však vstávám pořád normálně mezi půl šestou a šestou. A po nějakých těch ranních rituálech začnu psát deník, když zrovna nejsou svátky nebo dny volna.
Dneska jsem se probudil před pátou a řekl jsem si, že je ještě čas a zaposlouchal se do dalšího dílu audioknihy. Poslouchám nějaké povídání takhle v posteli dlouhé roky. Skoro by se dalo říct odjakživa. Nu a občas se mi stane to, co dneska: je ještě čas, říkám si a pustím další díl a … a vono mě to tak nějak ukolíbá a rázem je půl osmý. Ne, že bych někam pospíchal, ale dvě hodiny ranního času jsou … v propasti času.
A poučení z toho plyne úplně jasně: když člověk nechce zaspat, tak mu rozhodně nepomůže věta "ještě chviličku".
Ta chvilka byla dneska dvouhodinová!