WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jde o žrádlo

Tyhlety vztahy s přírodou si člověk odjakživa romantizuje. Medvídkové jsou roztomilí - a přitom vám jdou vykrást špajz, jelikož se naučili, že tam máte něco na zub. Ptáčkové jsou takový miloučký - ale jen do chvíle, dokud jim sypete. Když přestanete, letěj tam, kde mají nasypáno. Srnky jsou takový krásný - ale dyž vám vokoušou kůru z mladejch stromků, klidně jdou dál, aby spásly hospodářovi ozim. A ty rybičky - tak ty nám zatím dycky ukazovaly akorát … ploutvičky, poněvadž nějak došly k přesvědčení, že si je chcem udělat na másle, což sice nebyl správný úsudek, ale jakej úsudek taky můžete od ryby čekat, že. A tak dva roky chodíme na zahrádce do jezírka krmit ryby. Ryby rostou a jak se člověk objeví, ryby utečou.
Nevděk světem vládne, řeknete si a sypete dál.
Až včera přišla Kačka, že jsou takový roztomilý - ty rybičky, že na ní vystrkujou - ty tlamičky.
Že by? To je divný. Dyť se dycky dekovaly někam do stínu a za roh …
Tak jsem to šel dneska ráno zjistit - co se jako s těma rybama děje.
A vono jo. Jen jsem vstoupil na mostek, už vystrkovaly tlamičky. A když něco dopadlo na hladinu, voda se hned začala vařit, jak se o to rvaly.
O co se rvaly? No o to žrádlo přece! O ty rybí granule, co jim je tam ty dva roky házíme.
Kdepak. Nesmíte si tu přírodu nijak romantizovat.
Jde především o žrádlo.