WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dlouho nešel

To je tak: když se vo věc moc snažíte, snaha se může obrátit proti tej věci. Stává se to často a nejvíc zapáleným šiřitelům příslušného evangelia.
Tudíž se to včera přihodilo i mně.
O koloběžce jsem tu už psal. Je to báječnej nástroj ku … nu, ku koloběžení. A jelikož je to nástroj tolik báječnej, řekl jsem si, že se proň pokusím získat i Ondřeje. Zdálo se, že to půjde, zvlášť když mi prozradil, že má ke koloběžkám vztah jako já k oranžový Tatrovce. Kdo by ji neznal. Plastová velikánská sklápěčka Tatra - nádherná. Vždycky jsem po ní toužil a nikdy jsem jí neměl. A Ondřej jakbysmet. Jen šlo o koloběžku.
Na druhý pokus se mi podařilo Ondřeje přemluvit, abychom to zkusili. Včera před cvičením. Dovezl jsem koloběžku svoji a Kaččinu, kterou jsem si dovolil vypůjčit. Zazvoním u dveří, Ondřej vykoukne a povídá, že se jen obuje a hned jde.
Ale hned nešel.
A dlouho nešel.
A strašně dllouho nešel.
A pak přišel.
Držel si na hlavě zelenou utěrku s ledem.
???!!!
"Říkala Ljuba, že si to mám držet na hlavě tři minuty…"
"Ježkovy voči … co …?"
"Sem se praštil vo sprchovej kout. Mám děsnou bouli."
"No to si tuhle rači sedni."
Počkali jsme tři minuty, já na koloběžce, Ondřej na plotě. Pak jsme vyrazili na krátký okruh po asfaltkách kolem.
"Nezpůsobuje mi to očekávané potěšení …," pravil Ondřej, "ale objedem to ještě támhle."
Objeli jsme to, ale já už věděl, že na koloběžce budu jezdit sám. Po takovýmhle úvodu to nemohlo dopadnout jinak.
No nic, ale zážitek to byl jistě intenzivní, ikdyž, pravda zřejmě nijak pozitivní.