WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v zatáčce

Jeda večer ze cvičení, projíždím esíčkovitou zatáčku. Před půl devátou už je tma, pochopitelně, dyť začal podzim. V tomhle esíčku jezdím skoro krokem, protože není vidět za roh. Co kdyby tam něco nebo někdo byl, že. I včera jsem jel krokem a tu ho vidím. Uprostřed cesty si to štráduje v tom nejméně přehledném místě. Zastavím, pustím blikačky a kroutím hlavou:
"To jsou nápady, takhle večer se procházet po silnici v nepřehledné zatáčce! Co kdyby tu jel někdo rychleji?"
Komu však žalovat. Tuhleta němá tvář určitě pravidla silničního provozu nečetla.
Naštěstí nebyl provoz a nikdo mě během čekání v zatáčce nedojel.
Tož jsem počkal, až pan ježek doťapká přes cestu, vyleze na obrubník a bezpečně půjde po chodníku. Chvilku to trvalo, ale přešel, vylezl a na chodníku se na mě otočil.
Mělo to znamenat, že děkuje? Možná jo.
V každém případě mu to tentokrát vyšlo.