WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

dvě bedny

Pátrání po tetičkách skončilo úspěchem, podání podáno, plomba zaplombována, břemena snímána, čímž by mohla být jedna kapitola uzavřena. A taky je. Skoro.
Zbyly mi totiž po tetičkách dvě bedny.
Totiž bedny - to by se mohlo říct teď a bez úcty. S úctou řečeno: truhly jsou to. Zřejmě budou pár stovek let staré. Jedna taková vykládaná, druhá zčásti malovaná. Obě notně rozcabrtané, potřebovaly by restaurovat. Pořád se u nás doma říkávalo: to až jednou …
. Nu a zdá se že to "až jednou" nastalo teď.
Já sám nevím, co bych s těmi truhlami dělal. Nechci je. Jenomže když jsem je nabídl do dvou starožitnictví s nábytkem, tak je taky nechtějí.
Nabídl jsem je i do muzea v kraji příslušného. Ba dokonce v tom skanzenu stojí replika brány, kterou pravděpodobně postavil můj pra-pra …. pradědeček, takže truhly by se jaksi symbolicky vrátily ke svému snad původnímu majiteli. Jo, že prej mají historii, že to prý velmi laskavou paní etnoložku velice zajímá …. ale že neví. Že takového nábytku má plné depozitáře a netuší, kam by je postavila. A že promluví s panem ředitelem a že se ozve.
Je to vážně podivné. Když přijde člověk někam do historického interiéru nebo muzea, říká si: hleďme, takovou truhlu mám … taková pěkná … Ale když dojde na to, že by si to někdo měl vzít, skutek utek. Je to nemlich tak, jak s tím slamníkem pana Nerudy.
Pomalu a neodbytně se vkrádá otázka: kam s nima?

ps
Dneska jsem dostal zprávu, že peníze nejsou a nebudou, ani nákupní komise muzea že nezasedá a že tedy je na mém zvážení, zda muzeum obdaruju. No asi to tak dopadne. Snad si alespoň ten odvoz zajistěj.