2017

38 minut

Zvykl jsem si sledovat dopravní informace před jízdou i během jízdy. Ono se to vyplatí. Jako včera. To jsem se vracel z Vysočiny přes Jihlavu, když mi to hned na začátku cesty ukázalo lakonické: čas dojezdu prodloužen o 38 mimut. Pátral jsem, o co jde a dopátral se jakési hromadné nehody na dálnici.
Nu což. Mám se péct v autě nebo si dát kafe v Jihlavě? Pochopitelně zvítězilo kafe. Zaparkoval jsem na náměstí a těšil se na něco ke čtení, něco sladkého k snídani a kafe. Jenomže já byl v Jihlavě.
"No a co má bejt?", ptáte se.
"Nic", pravím.
A vo to de: vůbec nic.
V deset ráno bych v takovým městě s historickým centrem (a odpornou bolševickou zrůdou uprostřed náměstí) čekal turisty s baťúžkama, rodinky v čele s tatínkem a mapou, zmrzlinu, nějakou tu kavárničku se slunečníkem … prostě prázdniny v plném proudu. Jenomže tady nic. Vůbec nic. Vydal jsem se na průzkum kolem náměstí. Z jedné uličky vycházelo víc lidí, tedy přesněji řečeno, v jedné uličce byli lidi. Jinde ne. Vydal jsem se proti proudu. Šli z kostela. Jediní živí jihlavští byli tou dobou v kostele.
Pátral jsem dál a vrátil se prázdnými uličkami nahoru na náměstí. Muzeum … nikde nikdo. Vedle: Kavárna muzeum. Otevřeno? Otevřeno! Vešel jsem. Byl jsem jedinej kromě slečny, která právě otevřela.
"Dobrý den, hledám, kde bych si moh' dát kafe, dort a něco ke čtení."
"Tak to jste tu správně."
Jo, byl jsem tam správně. Vlevo od vchodu byla knihovna. Kavárenská knihovna. Na kavárnu hodně velká. Potkal jsem takovou i v Nymburce.
Vybral jsem si dort, dva zmrzlé chlebíčky ( … a nebude vám vydit, že je na nich led? … nebude… ) a knížku od pana Horníčka.
Dostal jsem k tomu hrnek kafe a bylo mi fajn.
Něco jsem snědl, něco vypil, pár stránek přečetl a když jsem odcházel, nebylo v Jihlavě na náměstí opět téměř nikoho. Usoudil jsem tedy, že Jihlava v neděli o prázdninách spí minimálně do jedenácti. Mně se spát nechtělo a tak jsem jel domů. Dálnice už byla volná.