WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

volně k dispozici

A když už jsme u toho jídla, co si musej kočkeni poponýst, musím se zmínit i o jídle lidským, tedy o mým. Ne, já si tu svou skývu nikam v hubě nenosím, naopak. Jako slušnej člověk jím z talíře příborem. To se ovšem musí připravit na stůl a o to tu právě jde.
Dáte si na stůl talíř s jídlem a buď si k tomu rovnou sednete nebo se ještě pro něco vrátíte.
V tom prvním případě, pokud sedíte u menšího stolku, se vám u talíře okamžitě objeví cizí čumák. Zrzavej. S fousama.
"Nemo, ne!"
Pokud si myslíte, že to Nema odradí, jste na velkým omylu. Jídlo ho natolik přitahuje, že ani násobné okřiknutí a plesknutí přes ten čumák ho neodežene. Prostě to chce vočuchat a vochutnat. Je to neustávající boj o potravu jako za starých dobrých časů v době kamenné.
Ovšem je tu i ta druhá možnost. A to ta, že si jídlo člověk na stůl připraví a má v úmyslu se k němu za chvíli vrátit, protože teď zrovna je ještě něco potřeba. A to je signál pro Nema. Kořist je bez ochrany, tudíž volně k dispozici.
Třesk!
Co to bylo?
… no co by. Talíř s vaflema je na zemi pod stolem a Nemo dělá, že zrovna teď ho zajímá pavučina na stropě.
"Ty potvoro! To bylo moje jídlo!"
"Jaké jídlo, pane?"
"To na podlaze!"
"Copak ty jíš, pane, z podlahy?"
"Já jím ze stolu, ale tys to tam shodil, mrcho mlsná!"
"Já nic neshodil, pane, to spadlo samo, jak jsem se opřel o kraj toho talíře."
"Tak co tam lezeš, opakuju ti po stý, že tohle je moje jídlo."
"Ale jak to mám, pane vědět, dokud to neočichám?"
"Protože je to na stole, zrzoune!"
"Na stole? Ale vždyť je to na zemi, pane!?"

Takhle nějak by vypadal rozhovor, kdyby Nemo uměl mluvit. To zatím neumí.
Zatím mi jenom vyžírá jídlo z talíře.
Musím si dávat hodně dobrej pozor, aby na mě něco zbylo.