2018

Margarita na půdě

Na půdě jsem vždycky hledal poklady. Stačilo trošku zapátrat a člověk tam našel náramně zajímavý kousky. Například starej telefon, plynovou masku, fotografický desky, haldu prvorepublikovejch časopisů … no prostě samý poklady. Jo, to bejvaly časy.
Ty časy pořád pokračujou, jenom ty zajímavý kousky na těch půdách se trošku měněj. Už nejsou prvorepublikový, ale současný, a jsou charakteru poněkud méně materiálního, jaksi nehmotného … ikdyž, Ljuba promine, přece jen nějakou tu váhu mají.
Tedy včera jsme s mouveselouHaničkou prolejzali půdu domu Jana Wericha. V té rekonstruované vile je už přes rok muzeum, kavárna - a půda. Už jsme tam byli i s dětmi, ale tentokrát jsme měli namířeno právě na tu půdu, kde vlastně nic není, což je ovšem jen zdání. Právě teď se tam dá najít ten poklad.
Ljuba má totiž už jen pár dní do premiéry a včera nás pozvala na veřejnou zkoušku. No, zkoušku. Nic se nezkoušelo. Už to má nazkoušený a teď hraje. A jak! Na té půdě Werichovy vily otevírá dveře do světa
Margarity - obyčejné neobyčejné ženské. V půldruhahodinovém monodramatu nás Ljuba provází světem její postavy, komentuje ho, žije jím a pere se s ním. Často s vtípky, nezřídka vybranými z černohumorného šuplíku. Tedy není to žádná komedie, ale i ten nejblbější osud se líp odráží humorem, než fňukáním. Margarita nefňuká. Žije, má k tomu dobrý důvod a co může, to si užívá.
Nu a my jsme si to včera užili s ní. Hned nadvakrát. Jednak to báječné představení a potom: takovejhle poklad se na půdě už málokdy najde.