WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

telefonista - doručovatel

Jsem si byl časně ráno nechat pustit žilou, páč pan dochtor včera povidal, že když už jsem u něj pět let nebyl, tak abych měl zase jednou všechny testy v pořádku. Přiznávám, že s autem jezdím na servisní prohlídky častěji …
Nu a proto je zápis až po osmé hodině.
Začíná okurková sezóna a proto se média chytají kdečeho. Tenhle týden se média chytla budky. Nikoliv ptačí, nýbrž telefonní.
O poslední telefonní budce píše i Ondřej.
Já se přidám se vzpomínkou, jak byly telefonní budky užitečné.
Maminka bývala celé léto vždy na chalupě. Na chalupě nebyl telefon a mobily nebyly. Ale budka byla na rohu ulice asi padesát metrů od chalupy. Tudíž maminka mohla volat, kam jen potřebovala. Ale jak to udělat obráceně? Jak zavolat mamince, když to potřebuju já?
Vymyslel jsem tenhle postup:
Zavolám do telefonní budky na rohu. Každá budka měla telefonní číslo, takže volání do budky nebyl problém, neboť číslo jsem si opsal. A teď: je potřeba dlouho vydržet, dokud někdo nepůjde kolem a nebude se mu zdát divné, že telefon v budce zvoní. Nikdy to netrvalo moc dlouho. Nějaké minuty bylo potřeba vydržet a pak se ozvalo nesmělé a překvapené "… haló?".
Teď jsem musel přesvědčit telefonistu, aby nezavěsil, poté se představit a požádat ho, aby došel těch padesát metrů pro maminku, že jí volám. Vždycky to klaplo. Maminka přišla k budce, chvilku počkala, než jsem znovu zavolal a pak už proběhl normální telefonát o tom, kdy přijedu a co bude potřeba a tak.
Z toho plyne, že i v časech, kdy mobilní telefony nebyly, šlo se dovolat i tam, kde byla jen ta budka na návsi.
S odstraněním poslední budky tahle nádherná romantika telefonického propojení pomocí dobrovolného telefonisty - doručovatele zmizela.
Škoda. Bývalo to fajn.