WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

jsem pro pokrok

Včera jsem zaslechl jeden názor na klíče. Vlastně na klíčky. Tedy úplně přesně na dálkové ovládání. Jo, dřív to byly klíčky. Jeden od dveří, jeden od startéru. Taky se tomu říkalo "bošák" od jména Bosch, čili od nejčastěji používaného systému zapalování.
Nu, bošák odvál čas, klíčky se změnily v dálkové ovládání a způsob použití se změnil od vkládání a pootáčení k jakési uvědomělé nečinnosti. Tedy jeden už ty klíčky vlastně nepotřebuje brát do ruky. Stačí je mít v tašce nebo v kapse. Ostatní se děje tak nějak samo. Pokud nedojdou baterky.
A včera si voláme s Ondřejem a já se dozvím, že jeden z názorů na dálkové ovládání je ten, že je to k ničemu, protože jak to vlastně člověk nepotřebuje, tak to imrvére někde nechává a furt to hledá, čímž ho to vzteká.
Tak nad tím přemejšlím a říkám si, že s tímhle názorem nemůžu souhlasit.
U dědečkova Populárka byl klíček Bosch k zapalování Bosch. U dalších aut to byl nějaký klíček více či méně podobného tvaru. Pak to byl klíček s tlačítkem a teď je to jen taková vzhledově vytříbená krabička s důmyslně ukrytým klíčkem uvnitř, kdyby náhodou byl někdy potřeba. Ale potřeba není. Ve všech případech jsem ale vždycky klíček k autu potřeboval mít u sebe. Tudíž jsem ho nesměl nikde zapomenout ani nechat. Když se mi to stalo, byl jsem jednak bez klíčku a druhak v podstatě i bez auta dokud se mi nepodařilo klíček najít.
A to platí i dnes. Dálkově nebo ne, musím ho mít u sebe.
Takže: v tomto případě jsem pro pokrok. A to pro pokrok i v zapomínání.
Vývoj odemykacích a startovacích systémů aut je neustále v pohybu k čím dál dokonalejším systémům třeba k odemykání pomocí telefonu. Jenomže s tou pamětí a zapomínáním je to furt stejný. Tam se žádnej vývoj už pěknejch pár tisíc let neodehrál.
Tož tak, i ten nejvychytanější systém musí mít člověk v kapse. Jinak prostě nevodjede.
Ale tenhle pokrok v nezapomínání, ten holt už si každej musí zařídit sám.