WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

lochneska na zahradě

"Kde leží Tararingapatan, to nevím. Ale zato vím vo jednom místě, kde se dá votočit s pětimetrovým žebříkem …"
Jo, tuhle větu nebo jí podobnou, končící právě tím pětimetrovým žebříkem, občas používám. Už ani nevím, kde jsem ji pochytil. Vždycky se mi totiž zdálo snažší najít to místo pro ten žebřík, než najít odpověď na nezodpověditelnou otázku.
Jo, zdání klame. Někdy. Naposled včera.
Ne, nebyl jsem v tom Tararinga… tentononc. Jenom mi přivezli žebřík.
Žebřík. Vobyčejnej, hliníkovej, skládací. Do těch pěti mu chybí jen půlka metru.
Hned jsem ho potřeboval použít. Je děsně univerzální, můžou to bejt štafle, lešení, schůdky … a tak. Stačí to správně rozložit a pak zase složit.
A vo to šlo.
Nejdřív jsem ho rozkládal v chodbě. Princip je podobnej, jako když rozkládáte skládací metr. Jenomže ta podobnost pokulhává už třeba těmi rozměry. Žebřík vám narozdíl od toho skládacího metru v tej chodbě najednou dost nabyde a už se nevotočíte. Tak ho zase musíte složit, ale furt musíte vystrkovat takový ty zaskakovací kolíky, co zajišťujou ty klouby. Jde to děsně ztěžka a bolej vod toho prsty.
A tak ven s ním.
Tady už to místo na ten pětimetrovej žebřík je.
Tak: rozložit, otočit, složit … safra. Takhle to nepude. To vypadá jak lochneska.
Tak zase složit, zase přetočit, znovu rozložit … cvak! A je z toho lešení. Au! Ty kolíky jsou ale nešikovný, dyť na to skoro nemám sílu.
No … už si s tím štvrthodinu hraju … a dost!
Vnesl jsem lešení do domu, vlezl na to a pošťoural se ve splachovači. Dobře to dopadlo.
A teď složit.
Zatracený aretační kolíky! Bolej vod toho prsty.
Vzal jsem si konečně návod.
A hele! Vono se to dá složit eště takhle … a takhle … a taky úplně rozložit.
Jestli mě někdo za plotem sledoval, stačilo si přinýst kafe a bábovku a usadit se pohodlně na štokrle. O zábavu jsem se postaral já.
Ten hliníkovej skládací had mě ne a ne poslouchat. Furt se to lámalo jinam, než jsem chtěl. Točilo se to kolem mě, že jsem chvilku měl pocit, že to monstrum ožilo a proměnilo se v hada - škrtiče. Vztekal jsem se s tím mechanizmem a když už jsem měl pocit, že jsem ho konečně utahal, praštil mě zákeřně do holeně.
Dosti zápolení!
Finita la Commedia!
Řekl jsem si, že první opravu jsem zvládl a dál na to kašlu. Další lekce z žebříku bude zejtra. Prsty už mě od těch kolíků bolely až až.
Začal jsem aluminiového škrtiče skládat a těsně před koncem poskládání koukám: tuhle pod těma kolíkama jsou takový nenápadný páčky. Na co asi budou? Nejsou vony vod těch kolíků, co mě vod nich bolej prsty?
Za jednu páčku jsem zatáh'.
A vono jo!
Tou páčkou to jde jako po másle!
Poslední článek toho skládacího pětimetrovýho monstra jsem už povoloval tou páčkou.
Jak šikovné řešení!
Všimnout si ho hned na začátku, moh' jsem s tím vyvádět celý odpoledne.
Tedy a kdyby si náhodou někdo vzpomněl na pověstného strýce Podgera, tak … tak se ani tentokrát neplete.
Včera bylo vysloveně Podgerovské odpoledne.