2018

jediná vzpomínka

V jedné historce, kterých pan Menšík rozdával hromady, byla zmínka o tom, jak při pokusu o sepsání pamětí kdosi zjistil, že si nic nepamatuje a napsal místo toho pojednání o ztrátě paměti. Nejsem na tom úplně stejně. Ovšem dnešní datum je s tou pamětí výrazně spojeno a já si opravdu téměř nic nepamatuju. Ono mi tenkrát, jednadvacátého srpna před padesáti lety, bylo právě sedm let a byli jsme, protože to bylo moje poslední předškolní léto, pochopitelně na chalupě. Všechno to dění ke mně doléhalo jen z dálky asi tolik, jako ta přelétající letadla, která jsme na dvoře slyšeli. Mířila směrem na Prahu. Jenomže to se se zážitky pamětníků přítomných těm událostem vůbec nedá srovnat. Já mám jen jednu vzpomínku. Vlastně spíš dojem.
Po prázdninách, když jsme přijeli do Prahy a já začal chodit do první třídy, mě dědeček vzal na Václavské náměstí. Pochopitelně už bez tanků. Ale rozstřílené Národní muzeum jsem viděl a tam vznikla ta vzpomínka.
Chodívali jsme do muzea totiž často a mně se tam vždycky děsně líbilo. Jenomže teď bylo muzeum zavřené, fasáda a některá okna byla rozstřílená a za těmi okny popadané a stržené závěsy. Pro mě bylo nepředstavitelné, že by někdo mohl takovou krásu, kterou jsme chodili navštěvovat v takovém skoro posvátném nadšení z poznávání, takhle poškodit. Rozstřílet. A ten jediný obrázek mi utkvěl v paměti a stačil, abych pochopil, že rusáci, kteří mi rozstříleli to moje krásný muzeum, jsou ti zlí a hloupí.
Poznání lety kapku rozkošatělo, ale ta podstata zůstala: když vládne zloba a hloupost, stojí to za pendrek. To platí pořád.