2018

neutíká, ale teče

"Tatínku, já to našel!", volal minulý týden Matěj.
Nebyli jsme na houbách, nýbrž na zahradě, a nešlo o nalezení něčeho, ale o nalezení ničeho. Přesněji řečeno o nalezení prázdna, tedy díry. A nejen jedné.
Kde se vzaly, tu se vzaly díry hned tři. V podkladové folii potůčku, co teče ze svahu do rybníčku, co v něm pořád ubejbá voda rychlostí tak pět centimetrů za hodinu a co ho kvůli tomu máme odstavenej, než se přijde na to, proč ta voda ubejvá.
"To je skvělý! Tak to já to opravím a uvidíme, jestli to byly všechny."
Dostal jsem se k tomu až v neděli. Nešlo to jinak, než udělat prostě záplatu. Čtverec s asi tak půlmetrovou stranou. Pak si vezmete horkovzdušnou pistoli, váleček a jdete na to. Jenomže to má hážek. Ta původní folie je jiná. Taková tvrdší, tenčí, křehčí. Ta záplata je tlustší, měkčí, ohebnější. Jsou to prostě jiný materiály. No, zkusíme to. Šlo to ničemně. Ta spodní, stará, se nechtěla dost tavit a ta horní, nová záplata se k té staré nechtěla přichytit. Nakonec se mi podařilo najít nějakou společnou teplotu tání, která jakš takš vyhovovala oběma materiálům a začal jsem konečně záplatovat. Připláclo se to tam, přitlačil jsem to válečkem a zdá se, že to drží.
Už od neděle, kdy jsem dopustil vodu, to nevykazuje větší úbytek, než obvykle a tudíž se dá napsat, že voda neutíká, ale jenom teče. Tedy neutíká dírami ven, ale teče pěkně potůčkem mezi kameny. Teď to nechám týden téct a pokud to nepoteče, můžem dát zas zpátky na místo kameny a potůček nazdobit.
Inu, i vodní dílo holt potřebuje občas záplatu jako třeba roztržený gatě.