2018

den už začal

Je jasný, že by našinec nevystačil v životě jenom s tím, že by ho imrvére někdo drbal za ušima. Jenomže našinec není kočkenem. Kočkeni mají pochopitelně i vyšší cíle, než se courat vesmírem a hledat ochotné drbače za ušima. Například dost vysoký cíl je deska kuchyňské linky, u které Cyria pravidelně postává na dvou a podává si pamlsky, které jí tam barman (někdo z jejích lidí) nasáčkuje.
Ovšem to drbání ve všech podobách, to je, nedá se nic dělat, na vrcholu potřeb.
Jde to až tak daleko, že když Cyrdu dost často nepodrbete za ušima, dojde si za váma a packou do vás žďuchá.
"Hele, pane, už jsi mě asi tak dvě minuty nepodrbal za ušima. Co s tím hodláš dělat?"
"Co by Cyrdo. Hodlám se najíst, poněvadž zrovna večeřím."
Cyria neustává ve žďuchání.
"Ty si večeříš a já už jakou dobu nemám podrbaný ucho. Ani to druhý."
"Cyrdo, ona loudí!"
"A co? Já loudím a ty se cpeš. Kdo je na tom líp?"
"Máš pravdu."
Odložíte přípor nebo to, co máte zrovna v ruce, a drbete Cyrdu, jelikož ona má při večeři taky svý potřeby.
Ty potřeby má furt. I ráno. Nad schody. Tohle, jak jsem už kolikrát psal, máme nacvičený. Já sestoupím o dva schody, počkám, nastavím ruku a Cyria se mi do té ruky nasune a proběhne první ranní drbání.
Dneska jsem se u dveří opozdil.
Cyrda se čekajíc už u schodů utočila.
"Kde se loudáš, pane. Nebudu tu stát věčnost."
"A dyť jo, Cyrdo, dyť už jsem tu."
"Je to dost. Dneska to ranní vítání nějak vodbejváš."
"Jaký vodbejvám. Sem zavíral dveře."
"Ňák dlouho. Vobyčejně ti to tak netrvá."
"Tak dneska trvalo, no."
"Dobrá, ale ať se mi to už nestane."
"A dyť je dobře, Cyrdo. Dobrýtro!"
"Mm a a auuuuuu …"
Podrbáno.
Můžem jít dolů a začít den. Vlastně už netřeba začínat. Den už začal.
Drbáním.