2018

dvě hodiny sedmnáct

Jak lze číst z dnešního času vydání zápisu, kápku jsem si přispal. To proto, že jsme včera běhali do půl jedenácté po Praze a hledali domovní znaky a čísla, abychom včas doběhli do cíle na Malostranském náměstí, kde jsme měli rozluštit kód od dřevěné krabičky, která skrývala poklad.
Ano, hráli jsme s kamarády hru, kterou pro hermilovné pražáky i přespolní pořádá jakási agentura už nějakou dobu. Za přijatelný poplatek dostanete plánek, instrukce, legendu, baterku a můžete vyrazit. Máte na to tři hodiny. Kdo to zvládne dřív, má šanci vyhrát. Je to velmi podobné tomu, co každoročně vymýšlí mášikovnáHanička na Štědrý den pro naše děti. Touláte se po Praze, v tomto případě po Malé Straně, a podle nějakého plánku hledáte, co se vám hodí do vyplnění šifrovací tabulky.
Tentokrát se šlo v noci, tedy od osmi večer. Nejdříve se brodíte davy turistů, ale časem jejich řady řídnou a před desátou už je i v Nerudovce docela dýchatelno. Nemluvě o Novém Světě, kde skoro nepotkáte živáčka.
Protože nás bylo dohromady šest, bylo tolik hlav k přemýšlení, že jsem si mohl dovolit ten přepych jen přihlížet, jen si fotit a občas, když šlo o rychlost, nasměrovat naši skupinu k další zastávce. Jsou to všechno uličky a místa, která znáte, takže je snadno najdete. Jen u Radnických schodů jsme měli s Jardou spor. Já tvrdil, že jsou to ty níž, Jarda, že ty výš. Byly to ty níž, ale nic se nestalo, ony nejsou zas tak daleko od sebe. A to už jsme byli pod Janským Vrškem ve Vlašké a to bylo jediné místo, kde jsme se spletli a místo Bílého slona našli Bílého lva. Ale to nic, i tak jsme to nakonec celé vyluštili.
A před Mikulášem už bylo jasné, že útočíme na vítězství.
Jen se to prořízlo, Matěj zabral a vyběhl do finiše tak rychle, že jsme mu pochopitelně nemohli stačit. Já to vzal radši vozovkou, abych čirou náhodou neporazil opožděné noční turisty na chodníku. Při běhu jsem se ještě stačil dotázat, jestli všichni vědí, kolik stály ty objektivy, co je teďka v Nerudovce rozbiju, až sebou seknu. Nikdo mě neposloucahal, čímž jsem sebou neprásk a do cíle jsme skutečně doběhli první. Měli jsme čas dvě hodiny sedmnáct, což bylo zatím tento týden nejlepší, ale ti skuteční šampióni to prý dali za hodinu a tři čtvrtě. No, máme ještě co trénovat. Ovšem včera večer jsme byli první. Krabičku jsme otevřeli a každý si vzal po jednom čokoládovém zlaťáku, aby zbylo i na ostatní, co přijdou po nás.
Fajn hra to byla.
A nejlepší na ní bylo to, že jsem si tentokrát mohl beztrestně fotit a nechtělo se po mně, abych luštil. Takhle se mi to líbí. Někdy půjdem zas.

Hra_180724-1


Hra_180724-2