WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

výzkum H

Výzkum, to je hybná síla dneška. Ovšem není výzkum jako výzkum. Když je člověk vědec, zkoumá něco, o čem se domnívá, že to má nějaký smysl. Pro něj, pro lidstvo, pro šéfa, pro ústav a co já vím. Bez výzkumu bychom se nedívali třeba na fotku černé díry nebo na fotografii dvou kvantově provázaných fotonů. To je ovšem vědecký výzkum.
Pak existuje spousta dalších výzkumů, řekněme nevědeckých.
S jedním takovým jsem se včera odpoledne setkal za volantem. Jel jsem z místa A do místa B, městský provoz byl na své špičce, nemělo smysl pospíchat a tak jsem přijal hovor, o kterém mi už telefon rovnou říkal že se jedná a průzkum a blikal na mě červeně.
I nešť, řekl jsem si, mluví mi to ze všech stran v autě, nemusím nic řešit, je to místo rádia.
"Tak co byste potřebovala?" povídám té slečně na druhé straně.
Slečna pravila, že se jedná o výzkum po telefonu a jestli mám třeba pět minut na nějaké otázky.
Připustil jsem, že mám a slečna se do toho dala.
Nejdřív jsem na sebe prásknul, že mi eště nejni šedesát, žiju ve Středočeském kraji a vzdělanej jsem nejvíc, co to běžně šlo. Tím jsem spadl do nějaké škatulky a začalo zpovídání.
A estli prej vím, co je to doba benefitová.
"Cože?"
"Doba benefitová."
"Nevim, vůbec vám nerozumím."
"Takže ne."
"A kde jste se setkal s dobou benefitovou?"
"No nigde. Dyť vám řikám, že nevim vo co de."
"Takže ne."
"Jo."
"Co si představujute pod jménem Hyundai?"
"Auta s Háčkem na chladiči. Teď tady zrovna proti mně jedna taková zablácená dodávka jede."
"S Háčkem kde?"
"No na chladiči. To je ta mřížka vepředu na autě."
"Aha. Já to musím nějak zapsat. Tak na chladiči jste říkal?"
"Jo."
"A viděl jste v televizi reklamu, která popisuje benefity, zimní kola zdarma a kartu a slevu a …"
"Cože?"
"Viděl jste v televizi …"
"Aha. Neviděl. Na televizi se nedívám, reklamu v novinách nečtu, reklamu v rádiu přepínám na jinou stanici a bilboardy ignoruju. Neviděl, neslyšel, nečetl. Mediální reklamu nekonzumuju."
"Takže ne."
"Ne."
"A četl jste …"
"Ježkovy voči, na všechny votázky stran reklamy rovnou pište ne. Dyť už jsem vám to řek."
"Ale já to musím přečíst."
"To vás teda lituju, že máte takovouhle práci."
"Víte, já to mám jako brigádu. A teď to musím přečíst."
"Tak čtěte a klidně si můžete rovnou u všeho psát ne."
"To nejde. Já to musim slyšet od vás."
"Panenko skákavá! Kerej pitomec tenhle průzkum vymejšlel?"
"Tak já bych to přečetla …"
"Čtěte. Udělám vám to pro radost."
A slečna četla reklamně marketigový bláboly, který jsou asi v nějakých reklamách, který jsem jakživo neviděl.
Ne…ne…ne... … …
"Tak vám děkuju za váš čas."
"No není zač, ale rád bych touto cestou do té nahrávky, kterou bude snad někdo někdy poslouchat, vzkázal tomu pitomci, co tohle vymejšlel, že jsem v životě nic blbějšího neslyšel. Ale Vám jsem to udělal pro radost."
"Tak nashledanou…"
No a bylo po průzkumu. Neměřil jsem to, ale mohlo to trvat dobrejch pátnáct, dvacet minut. Strašný. K čemu tohle slouží?
Napadla mě jediná věc: není to výzkum, ale reklamní masáž po telefonu. Neustálé opakování stejných slov v cíleně se opakujících sentencích tak, aby se posluchači vryly do paměti a vyvolaly jakýsi "Pavlovův reflex" ve chvíli, kdy uvidím "startér" - tedy slovo nebo objekt, který má spustit moji reakci a já si mám jít koupit příslušné auto příslušné značky.
Tak to zafungovalo!
Až uvidím auto s Háčkem na chladiči, jenom si vodplivnu. S těmahle nechci mít nic společnýho.