WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

v šachtě

Hlavním bodem programu bude záchrana slepýše, říkal jsem Kačce. Ale musíš vlézt dolů do té šachty u studny. Tam je.
Nebylo to nic složitého. U staré velmi hluboké studny, která je bez vody, je původními majiteli přistavěna ještě něco jako pracovní šachta, kde byly trubky odněkud někam. Dostal jsem vysvětlení, ale i tak je to poněkud složité.
Tedy původně byla studna jedna. Potom se pozemky rozdělily a vznikla studna druhá. Z té se čerpala voda do vlastního vodojemu v patře. Jenomže i ta studna vyschla. To je ta kopaná, hluboká nějakých dvanáct metrů, možná víc. A tak vznikla studna třetí, vrtaná. Ta je funkční. Nu a do té kopané se měla čerpat voda z té vrtané a pak do toho vodojemu. Poslední fází, která je ještě patrná v té šachtě, je počátek modernizace tohohle prazvláštního vedení vody. Nedokončená modernizace. Trubky vedou odnikud nikam nebo jsou zaslepené. To, co šlo, jsem odmontoval, ostatní je zarezlé a pokud se s tím bude něco dělat, musí se to uříznout.
A tam se schovával ten slepýš. Tedy on se asi moc neschovával, on tam zřejmě spadnul a ven nahoru po zdi vyšplhat nedokáže. Pojal jsem tedy nápad, že ho zachráníme. No jo, jenomže jak slepýš zjistil, že se něco kolem děje, někam zalezl. Kačka zkoumala všechny skuliny, ale slepýš nikde.
No nic. Kačka vylezla, já zakryl šachtu a slepýš zůstal tam, kam si zalezl.
Holt ani záchrana není někdy žádoucí.