WOLESCHKO občasník o mé rodině, událostech i místech s ní spojených, jakož i o Olešku a jiných krajích

pejskařem

"Tak tu máš," pravila paní učitelka bezeslovným gestem podávajíc mi vodítko s Fifinkou.
Předání vodítka předcházela plánovaná cesta na rozezpívání právě k paní učitelce s následným odvozem Kačky a její kolegyně na pěveckou soutěž. Ovšem soutěž byla ještě daleko. Přítomností bylo slunné odpoledne a moje přání jít místo poslouchání zpěvu prostě na procházku.
Vyfasoval jsem tedy Fifinku. Pejska rozumného a cesty znalého.
Šli jsme tuhle na Hradčanech do parku, který Fifinka dobře zná. Je to původně starý vojenský hřbitov, kde odpočívají pruští vojáci. Poprvé v životě jsem takhle vedl na vodítku pejska a stal se tak na chvíli dobrovolným pejskařem. Tedy on pejsek spíš vedl mě, ale dělal to docela citlivě a celkem jsme se shodli. Čili já naznačil kam půjdeme, Fifinka nazanačila na druhou stranu a podle toho, čí tah na vodítku převládl, tam jsme šli. Obešli jsme v tom slunečném odpoledni park celý. Cestou jsem se musel naučit i sbírání psích hovínek, jelikož Fifinka jedno vytvořila. Není to nic složitého. Nu a pak se ještě nechala vyfotit a potom už mě táhla domů. Ještě na konec toho rozezpívání.
Fifinku jsem odevzdal, pochválil a jeli jsme do Benátek. To už bez Fifinky.
Ta procházka byla fajn.

Fifinka