2017

sou furt splašený

Vlastně jsem se jakživo nepokoušel naučit němou tvář nějakým kouskům. To citýrování se mi příčí, tudíž se dá říct, že pokud naši kočkeni reagují na nějaké podněty, vyplynulo te z běžných civilizačních stereotypů, jako třeba když slyšej sypat jídlo do misky, pohnou se směrem k misce, což ovšem popsal již před dávnými časy nějakej Pavlov. Nu a pak taky poslechnou, když je volám. To tak nějak přišlo. Tím to hasne. Určitě by ty dovednosti šly rozšířit, ale nejsme v cirkuse a tak si vystačíme s tím, že se tu v naší smečce máme rádi a vyhovíme si.
Nu a jsme u toho. Ta naše smečka se rozrostla na jaře o ryby. A s těma je potíž.
Kamarádi, co ryby mají, můžou doložit, že se ryby okamžitě objevěj, hned, jak zmerčej někoho na břehu. Očekávaj žrádlo. To je stejný, jako u kočkenů. Jenomže ty naše ryby furt zdrhaj. Jen někoho viděj, už se dekujou. A to jim pravidelně nosíme jídlo. Vony se schovaj a vyplavou, jen co odejdeme. To se pak můžou přetrhnout, jak se honěj za potravou. Ale jak se znovu objevíme, už zase zmizej.
Tak já nevim. Že by byly blbý? No možná ryby jsou. Ale že by jenom u nás? To spíš děláme nějakou chybu nebo to obecně trvá dlouho, než si na nás zvyknou.
Ať už je to jak chce, zatim sou furt splašený.